Ideální činnost při 35°C? Jízda na kole!

Co udělá většina lidí v takovémto horku? Půjde na koupaliště? Já jsem šla na kolo! Jasně, zní to ironicky… a taky to ironie je! Jsem zpocená jak prase a teď jsem vypila snad hektolitr vody. Byl to dost blbý nápad, teď už to vím. Ale přesto jsem najela cca 30km a spálila 365,6 kalorií, jak říká můj tachometr. Jen Hvězdný klan ví, jestli říká pravdu XD. A jaký má tenhle článek smysl? Skoro žádný. Jen mi bylo blbý, že jsem už dlouho nic nenapsala… když tak napište, co byste chtěli, abych napsala, mě nic nenapadá a na Diamantový klan nemám teď mozek.

Diamantový klan

Velitelka:

Diamantová hvězda - šedo-bílá mourovatá kočka, smaragdově zelené oči

Zástupkyně velitelky:

Noc - černá kočka, žlutozelené oči

-------- učedník Datlík

Léčitel/ka:

Keřoočko - bažinově hnědý kocour, keřově zelené oči

--------------- učednice Toulka - hnědá kočička, oranžové oči

Válečníci:

Mrak - šedobílý kocour, zelenomodré oči

Tajemný - černý kocour, jantarové oči

--------------učedník Doubek

Zima - bílá kočka s namodralou tlapkou, modré oči

-------- učednice Jiskra

Severní zář - bílá kočka, zelenomodré oči

Orlí spár - hnědý kocour s bílou přední tlapkou, hnědé oči

Černá jiskra - vypadá jako gepard, zlaté oči

Stříbrný dráp - stříbřitě mourovatý kocour, pronikavě modré oči

-------------------- učedník Prášek

Lví tlapa - žlutohnědá, dlouhosrstá kočka, jantarové oči

Stříbrný - stříbrný kocour s odlesky bílé, tyrkysové oči

------------- učedník Sokolík

Černodrápka - bílá kočka s černými tlapami a skvrnou na zádech, zelené oči

Ohnivka - zrzavá kočka, zelené oči

Bouřka - černá kočka, našedlý čumák, pronikavě zelené oči

Zrzoun - zrzavý kocour, modré oči

Modřenka - černá kočka, modré oči

Učedníci:

Jiskra - šedá kočička, hnědozelené oči

Doubek - želvovinový kocourek s bílými odznaky, šedozelené oči

Datlík - bílý kocourek, modré oči

Prášek - stříbřitě mourovatý kocourek, pronikavě modré oči

Sokolík - hnědý kocourek s černými tlapami, špičkou ocasu a tlamičkou, hnědé oči

Matky:

Travnatá - světle hnědá mourka, modré oči

Modroočka - zlatá kočka s hnědými pruhy, modré oči

Koťata:

pískový kocourek s hnědým flíčkem kolem oka, hnědé oči (Modroočka)

Světle hnědá kočička, modré oči (Modroočka)

Starší:

Černé klestí - černý kocour s šedým pruhem na zádech, hnědočerné oči

Tak tady je ten slíbený přehled našeho klanu... Jen pár poznámek: Mezi válečníky jsou napsaní Zrzoun a Černá jiskra, ale pozor! Černá jiskra ještě nebyla přijmuta do klanu a Zrzoun taky ne - toho ještě nikdo nezná, mám s ním plány... Jak budou kočky umírat, budu je proškrtávat a přehled budu upravovat, když se změní postavení v klanu nějaké kočky. Toť dnes vše :)

Ze Strasbourgu zdraví

Inka

Příběh Diamantového klanu - 13. část

Ahoj všichni, tak jsem zase tady. Byla jsem na týden u babičky, abych si odpočinula a pročistila hlavu - a samozřejmě udělala radost babičce. Po téměř čtyřech měsících (wow, to je dost...) tu pro vás mám další část příběhu Diamantového klanu. :)

Než se vrhnete do čtení, chtěla bych se zeptat, jestli mám udělat přehled klanu? Hezké počtení.

---

předchozí část

Noc, Stříbrný dráp, Prášek a Datlík obcházeli území. Podél moře vyrazili na západ, až došli k ústí řeky Suryy. Pořád stáli na útesu a řeka tekla hluboko pod nimi. Učedníci doběhli až k okraji a hleděli dolů. "Dávejte pozor, abyste tam nespadli," varoval je Stříbrný dráp. Několik kamínků se odlomilo od okraje skály a spadlo dolů. Oba učedníci vylekaně couvli. Stříbrný dráp se ušklíbl a ohlédl se za Nocí.

"Noc?"

"Eh? Co? Děje se něco?" probrala se kočka z otupělého zírání nikam a zmateně se rozhlížela kolem.

"Nic se neděje. Nechtěla bys informovat naše učedníky o tomto místě?" povzbudivě na ni kývl. Prášek s Datlíkem byli zmatení. Co je na tomhle místě tak zajímavého? Noc se rozhlédla kolem a pak se tajemně usmála.

"Tohle místo…" začala, "…je jedno z nejnebezpečnějších. Doporučovala bych vám odstoupit od toho okraje. Skála se tu drolí, jak jste viděli, a někdy se odlamují celé kusy. O život tu přišlo už hodně koček. Slunce sem svítí prakticky celý den a žijí tu zmije." Pobaveně sledovala vyděšené tváře učedníků a spolu se Stříbrným drápem se musela zasmát. "Dělám si legraci! Tak hrozné to tu není. Ovšem… buďte tu vždy opatrní."

"Řeka Surya tvoří hranici s Rubínovým klanem až k soutoku s Modrým potokem, kde se stýkají území všech tří klanů," poučil je Stříbrný dráp. Šli dál podél řeky a terén se svažoval stále k ní. Skála obrůstala mechem, až se změnila v hlínu a kočky se ocitly v lese. Řeka měla mělký břeh a oblopovaly ji menší pláže ze směsy písku a hlíny.

"Tady se budeme učit chytat ryby," řekl Stříbrný dráp.

"Ale teď už se vrátíme do tábora," dodala Noc a skupinka zamířila lesem na východ, směrem k táboru.

Bouřka složila na hromadu svůj úlovek a rozhlédla se po táboře. Spatřila Toulku, jak vychází z léčitelského doupěte a zamířila k ní.

"Ahoj, co naše zajatkyně?"

"Ahoj, Bouřko," odpověděla Toulka. "Není to naše zajatkyně. Černá jiskra je jen kočka v nouzi, které jsme se rozhodli pomoci."

"Oh - promiň, jen jsem nenašla vhodnější výraz. Pořád spí?"

"Ano, byla hodně vyčerpaná, ale měla by se v nejbližší době probudit," léčitelská učednice se zamyslela a dodala: "Hlídá ji Lví tlapa. Asi jí moc nevěří… ale proč se ptáš?"

Nedivím se, že jí nevěří. Přeci jen je to cizí kočka, pomyslela si Bouřka. "Jen tak," odpověděla, "byla jsem zvědavavá." Bouřka pokrčila rameny a nevinně se usmála. "Děkuji," dodala ještě. Toulka přikývla a odběhla.

Zima, Tajemný, Jiskra a Doubek dokončovali hlídku tiše. Nikdo nepromluvil ani slovo a vše se zdálo být v pořádku. Tedy až na několik mršin a pachů toulavých koček, které objevili. Už se blížili zpět k táboru, když se Zima zarazila a zůstala stát na místě. Ostatní se taky zastavili a starostlivě se na ni dívali.

"Jsi v pořádku?" zeptala se opatrně Jiskra své učitelky. Zima pohlédla na Tajemného a usmála se.

"Cítím naše koťata," zašeptala. Všichni si vydechli a Tajemný svou družku podepřel bokem.

"Už jsme skoro v táboře," řekl a všichni pokračovali dál. Prošli kapradím a vstoupili na mýtinku. Málem se minuli s Toulkou, která byla na odchodu. Ale zarazila se a tázavě pohlédla na Zimu.

"Co se stalo?" podivila se.

"Zima jen bude mít brzy koťata a měla by se už přemístit do školky," řekl Tajemný, ale Zima se ohradila: "Vždyť je ještě čas."

Diamantová hvězda, která vše pozorovala z Placaté skály, seskočila a připojila se k nim.

"Tajemný má pravdu, Zimo, měla by ses šetřit," řekla a Toulka přikývla na souhlas. Zima poznala, že proti nim nemá šanci a rezignovaně se odebrala do školky. Ozvalo se zašustění a do tábora vešli Noc a Stříbrný dráp se svými učedníky.

"Můžu už jít, Diamantová hvězdo?" zeptala se Toulka. "Musím natrhat nějaké bylinky do zásoby." Velitelka přikývla a Toulka vyběhla z tábora následována další hlídkou.

další část

Konečné řešení...

Vím, že napjatě očekáváte další Diamantový klan, pomalu se k tomu dostávám... Právě jsem dočetla Krysaře a, nevím ani, proč, napadlo mě toto. Jen tak z nenadání jako blesk z čistého nebe...

---

Stála na okraji skalnatého srázu a hleděla dolů, do temné propasti. Zdálo se, že nemá konec. Sebrala ze země kámen a hodila ho dolů. Padal dlouho, jako by nikdy neměl dopadnout. Třásla se strachem a zoufalstvím, ale neměla na výběr. Už se rozhodla. Stále hleděla dolů a nedokázala se přinutit udělat krok do vzduchoprázdna. Ten jediný krok ke konci. K osvobození od všeho zlého.

Začala pomalu couvat, oči stále upřené k propasti. Najednou se zastavila. Mírný vánek jí pročísl zcuchané vlasy a pohladil ji po tváři. Zaklonila hlavu a vzhlédla k nebi posetému hvězdami. Měsíc nesvítil, byl nov.

Jdu za tebou, zašeptala, zhluboka se nadechla a rozeběhla se noční tmou. Před očima jí přeběhl celý její život. Tolik nesplněný snů a přání… Sny o přátelství, lásce, spokojeném dětství. Z mysli jí vyvstal obraz jejího otce. Znovu slyšela matčin hlas, jak zoufale křičí, když ji mlátil. Posměch spolužáků, kteří nikdy nechtěli pochopit její pláč a uzavřenost. Policejní sirény, když cítila naději na lepší život. Ale ten nepřišel, všichni ji zradili. Kamarádi, její přítel. A pak zemřel poslední člověk, na kterém jí kdy záleželo a komu vždy záleželo na ní.

Běžela a vítr jí vál kolem vyčerpaného obličeje. Ztratila vůli žít a tu už jí nikdo nemohl vrátit. Po tváři se jí kutálela slza a ona věděla, že to, co dělá, je správné. Blížila se k cíli a ještě víc zrychlila. Okraj propasti byl blízko. Odrazila se a…

…skočila. Měla pocit, jako kdyby letěla. Snad poprvé v životě se usmála. Roztáhla ruce a nechala gravitaci, aby naplnila její osud. Cítila se volná jako pták. Viděla svou matku, cítila její teplé obětí a po tváři se jí opět kutálely slzy. Ale tentokrát slzy štěstí.

Pak už byla jen tma…

Pražská muzejní noc

Včera - 9.6.2012 - se v Praze od 19 hodin konala již devátá Pražská muzejní noc a já se jí poprvé také zůčastnila...

---

V Praze bylo veřejnosti otevřeno celkem 65 muzejí, galerií atd. Dopravní podnik hlavního města Prahy zajistil dopravu celkem 10 speciálními autobusovými linkami, které byly také zdarma. Výchozí stanice všech linek byla na náměstí Jana Palacha a už půl hodiny před začátkem se tu shromáždily tisíce lidí (tj. můj odhad). Já a Bára (přítelkyně mého táty) jsme si sedly na schody před Rudolfinum a rozjímaly nad tím, kam naše muzejní putování povede.

Nejdříve jsme se chtěly podívat do Rudolfina, ale tam se hrnula taková masa lidí, že jsme si to rozmyslely a zamířily do Uměleckoprůmyslového muzea. Přešly jsme silnici a hledaly dotyčnou budovu. To by ale nesměla být úplně na druhé straně! Tak zase přes celé náměstí... Budovu jsem úspěšně nalezly, ale stejně jsem se musela smát. Bára, pražačka!

V muzeu jsme strávily hodinu a pak jsme se přesunuly na Václavské náměstí, kde v tu chvíli začínal koncert Hollywood night. Orchestr hrál skladby z hollywoodských filmů, jako Titanic, Piráti z Karibiku, Star Wars, Mamma mia atd. Tam jsme strávily další hodinu.

Dále naše kroky vedly do KFC na večeři, jelikož nám kručelo v žaludcích. Když jsme vylezly zpátky do ulice Vodičková, musely jsme chvíli uvažovat, kterým směrem se dát. Rozhodly jsme se pro Náprstkovo muzeum. Ale teď kudy, že?

Bára mě protáhla skrz různé "zkratky" skrz budovy, z čehož jsem byla tedy úplně dezorientovaná, a taky jsem se dozvěděla, že existuje sv. Jiljí! No strašný! XD Tak jdeme dál...

Dorazily jsme do muzea. Na dvoře stály nějaké stánky, které jsem nějak blíže nezkoumala, a nějací dva muži tam bubnovali na africké bubny. Uvnitř se pak nachází trvalá expozice asijských, afrických a amerických kultur. V tu dobu už mě příšerně bolely nohy, protože jsem pitomec a nevzala jsem si pořádné boty. Měla jsem měkkou podrážku a pod nohama cítila každý výmol a to v centru Prahy není zrovna nejlepší. Pak jsme s Bárou dobíhaly na náměstí Jana Palacha a jen tak tak jsme stihly nastoupit na linku č.3.

Vydechla jsem, když jsme konečně seděly, ale vystupovaly jsme hned na první zastávce. Šly jsme do Kláštera sv. Anežky České. Nikdy jsem tam nebyla. Je to opravdu rozlehlá stavba. Také nás napadlo, že bychom se mohly podívat do Španělské synagogy, kterou otevírali v půl jedenácté. Bára říkala, že obyčně je tam drahý vstup. A taky tam stála velká fronta lidí. Nechtělo se nám čekat a už jsme byly unavené, tak jsme na náměstí JP nasedly na pětku a svezly se na Anděl, na metro, a jely jsme domů (k Báře).

Ráno jsem se probudila v půl jedenácté. No, moc jsme toho neobešly, ale co se dá dělat. Za jednu noc se přeci nedá stihnout vše a stejně to končilo už v jednu hodinu ráno.

To to letí!

Za celý květen jsem nenapsala jediný článek, já vím. Pokud je někdo, kdo sem chodí každý den vyhlížet něco nového, tak se omlouvám. V poslední době jsem vůbec neměla čas. Znáte to - škola, škola a zase škola. Tento týden jsme psali srovnávací zkoušky, to bylo taky něco! Nejlépe mi dopadla matematika, kdyby to někoho zajímalo... Ještě, že už budou brzy prázdniny, v poslední době jsem nějaká utahaná a hrozně mě bolí záda!

Ale čas obrovskou rychlostí letí dál, pořád se něco děje. Potřebovala bych alespoň na pár hodin zastavit. Dnešní svět je celý uspěchaný! S Diamantovým klanem jsem se trochu sekla, to se mi občas stane. Mám úplné okno! Achich, uchich... Pokusím se něco vymyslet a pokusím se dohrabat k dalšímu překladu.

Jsem tak ráda, že jsem letos nemusela dělat přijímačky na střední jako většina mých vrstevníků, asi bych byla totálně vyřízená. Celý uplynulý rok a půl byl pro mě dost složitý, ale to byste asi nepochopili... a dost! Nebudu vás přeci zatěžovat svými problémy! Huh... Tak mě napadá... v září jsem začala chodit na výtvarku do naší ZUŠky. Od 25. června do konce července budeme mít výstavu v Kulturním domě, kdyby byl někdo z Neratovic.

S Hnutím za DK bych chtěla samozřejmě pokračovat, nikdo ale neví, jak se věci vyvinou. Koncem června pojedu do Prahy, do Neoluxoru (tj. knihkupectví), a chystám se jim tam podstrčit "pár" letáčků. Abyste si nemysleli, že všechnu práci nechávám na vás.

To je dnes ode mě asi vše. Díky, že se mnou máte ještě trpělivost :)

Firestar`s quest - Prolog

Úplněk se vznášel v oblacích, prolévaje své studené světlo nad lesem. Slabý vánek šeptal v listech čtyř velkých dubů; světlo a stín se míhaly srstí mnoha koček, když vklouzávaly do doliny.

Svalnatý, kapradinově zbarvený kocour se vynořil z křovin, které lemovaly kraje doliny. Přešel mýtinu a vyskočil na Obří skálu stojící uprostřed.

Čekali tam tři další kočky. Jedna z nich, kočka s hnědou mourovatou kožešinou, kývla hlavou na pozdrav.

"Vítej Rudý měsíci," mňoukla. "Jak se loví v Hromovém klanu?"

"Kořisti je dost, děkuji, Březová hvězdo," odpověděl velitel Hromového klanu. "V Říčním klanu vše v pořádku?"

Předtím, než mohla Březová hvězda odpovědět, přerušil je jeden z ostatních velitelů škrábáním drápy po drsném povrchu skály. Jeho šedo-černá srst byla stínem v měsíční záři. "Je čas, aby shromáždění začalo," řekl chraplavě. "Ztrácíme čas."

"Nemůžeme ještě začít, Rychlý měsíci," mňoukla čtvrtá kočka. Její krémově hnědá kožešina odrážela mrazivý třpyt hvězd. "Nejsme tu všichni."

Rychlý měsíc si netrpělivě odfrkl. "Větrný klan má lepší věci na práci, než sedět a čekat na kočky, které se nemohou obtěžovat přijít v čas."

"Podívejte!" Rudý měsíc švihl ocasem k vrcholu doliny, kde se proti bledému měsíčnímu světlu rýsoval tvar kočky. Stál nehybně po jeden úder srdce, pak dal znamení ocasem a zmizel ve křoví následován dalšími kočkami, které se řinuly přes okraj doliny. Větve šustily, jak proudily dolů.

"Tam!" mňoukla Svítající hvězda. "Nebeský klan je konečně tady."

"Už bylo taky načase," zamumlal Rychlý měsíc. "Oblačný měsíci!" zvolal hned, jak první kočka vběhla na mýtinu. "Co tě zdrželo?"

Velitel Nebeského klanu byl malý na kocoura, s mrštným tělem a elegantní, dobře tvarovanou hlavou. Jeho srst byla šedá s bílými skvrnami, které vypadaly jako mraky. Neodpověděl na otázku Rychlého měsíce, jen si razil cestu kočkami, dokud nestanul na Obří skále vedle ostatních velitelů.

Za ním se prodíraly další kočky. Společně se odvážila skupina mladých učedníků s očima se směsicí strachu a vzrušení. Následovali je starší, někteří z nich kulhali, jeden se opíral o rameno válečníka. Dvě kočky nesly v čelistech malá koťata a některá starší koťata unaveně klopýtala vedle nich. Ostatní válečníci je ochranitelsky obcházeli.

"Dobrý Hvězdný klane!" zvolal Rychlý měsíc. "Oblačný měsíci, každá kočka si musí myslet, že jsi na shromáždění přivedl celý klan."

Oblačný měsíc se neustále setkával se zmateným pohledem velitele Větrného klanu. "Ano," mňoukl. "Přivedl."

"Proč jsi to ve jménu Hvězdného klanu udělal?" ptala se Březová hvězda.

"Protože nemůžeme dál žít na našem území," řekl velitel Nebeského klanu. "Dvounožci ho zničili."

"Cože?" Rudý měsíc vystoupil kupředu. "Moje hlídky hlásí více dvounožců na vašem území a hluk monster, ale nemohli přece všechno zničit."

"Zničili." Oblačný měsíc se díval přes mýtinu, jako by viděl něco jiného, než měsícem ozářený keř. "Přišli s obrovskými monstry, která tlačila na naše stromy a země se vířila. Všechna naše kořist je mrtvá nebo strachem zalezlá. Monstra se teď krčí kolem našeho tábora a čekají. Domov Nebeského klanu je pryč." Otočil se k ostatním velitelům a pokračoval. "Přivedl jsem svůj klan a žádám vás o pomoc. Musíte nám poskytnout část svého území."

Z koček pod skálou se vydral protestný křik. Na okraji mýtiny se k sobě schoulily kočky Nebeského klanu obklopené nejsilnějšími válečníky, jako by se připravovaly k boji.

Rychlý měsíc byl první, kdo odpověděl. "Nemůžeš sem jen tak přijít a chtít naše území. Jen stěží nakrmíme své klany, tak to je."

Rudý měsíc rozpačitě přešlapoval. "Kořisti je dost, teď je období zeleného listí, ale co až přijde bezlistí? Hromový klan nebude mít žádnou kořist nazbyt."

"Ani Stínový," mňoukla Svítající hvězda, zvedla se ze svého místa na okraji skály a postavila se k Oblačnému měsíci čelem s výzvou v jejích zelených očích. "Můj klan je větší než ostatní a potřebuje všechnu kořist na zemi, aby uživil své kočky."

Oblačný měsíc sklouznul pohledem k veliteli, který jako jediný nepromluvil. "Březová hvězdo? Co si myslíš ty?"

"Ráda bych pomohla," mňoukla velitelka Říčního klanu. "Opravdu ano. Ale řeka je moc krátká a je těžší, než jindy nachytat dostatek ryb. Kromě toho, kočky z Nebeského klanu nevědí, jak se loví ryby."

"Přesně tak," přitakal Rychlý měsíc. "A jen kočky Větrného klanu jsou dost rychlé, aby mohly chytat králíky a ptáky na vřesovišti. Rozhodně není na našem území místo, kde byste mohli mít tábor. Brzy by vás omrzelo spát pod hlodášovými keři."

"Co má tedy můj klan dělat?" zašeptal Oblačný měsíc.

Na mýtině se rozhostilo ticho, jakoby všechny kočky zadržely dech. Prolomil ho Rudý měsíc jediným slovem.

"Odejděte."

"Ano," zavrčel Rychlý měsíc. "Opusťte les a najděte jiné místo, dostatečně daleko, abyste nám nemohli krást kořist."

Mladá stříbrno-černá kočka se zvedla na tlapky na mýtině pod nimi. "Rychlý měsíci," zavolala, "jako tvá léčitelka ti můžu říct, že Hvězdný klan nebude rád, když my ostatní vyženeme Nebeský klan. Navždy mělo být v lese pět klanů."

Rychlý měsíc se podíval dolů na svou léčitelku. "Říkáš, že znáš vůli Hvězdného klanu, Skřivánčí křídlo, ale můžeš mi říct, proč Měsíc stále svítí? Pokud by Hvězdný klan nesouhlasil, že má Nebeský klan opustit les, vyslal by mraky pokrýt oblohu."

Skřivánčí křídlo zavrtěla hlavou neschopná odpovědět na otázku svého velitele.

Oblačný měsíc nevěřícně vytřeštil oči. "Pět klanů žilo v tomto les déle, než si jakákoliv kočka pamatuje. To pro vás nic neznamená?"

"Věci se mění," odpověděl Rudý měsíc. "Je možné, že se změnila i vůle Hvězdného klanu? Hvězdný klan dal každému klanu schopnosti, které potřebují k přežití na vlastním území. Říční klan dobře plave. Hromový klan je dobrý v pronásledování kořisti v podrostu. Kočky Nebeského klanu umí vyskočit na stromy, protože na jejich území není moc možností ke krytu. Neznamená to, že žádný klan nemůže žít na území jiného klanu?"

Hubený kocour s černou srstí se zvedl z místa na úpatí Obří skály, kde seděl. "Pořád říkáš, že Hvězdný klan chce pět klanů v lese, ale jsi si jistý, že je to pravda? Jsou tu jen čtyři duby. To by mohl být důkaz, že by tu měly být jen čtyři klany."

"Nebeský klan sem nepatří," sykl stříbrný mourek vedle něj. "Pojďme je hned vyhnat."

Válečníci Nebeského klanu se jako jeden naježili a tasili dlouhé, zakřivené drápy.

"Dost!" volal Oblačný měsíc. "Válečníci Nebeského klanu, nejsme zbabělci, ale tento boj nemůžeme vyhrát. Dnes jsme viděli, za co stojí válečnický zákoník. Od této chvíle budeme sami a nebudeme záviset na žádné kočce, ale na sobě."

Seskočil z Obří skály a prošel skrz své válečníky, aby stanul tváří v tvář krásné hnědé mourovaté kočce. Dvě malá koťata žalostně kňučela v jejích tlapkách.

"Oblačný měsíci," její hlas byl šepot plný zármutku. "Naše koťata jsou příliš malá na dlouhou cestu. Zůstanu tu s nimi, pokud nás některý z klanů přijme."

Poštolčí křídlo, léčitel Hromového klanu, si prorazil cestu mezi dvěma válečníky Nebeského klanu, ignorující jejich vrčení a sklonil hlavu, aby očichal koťata. "V Hromovém klanu budete vítáni."

"Jsi si jistý?" vyzval ho Oblačný měsíc. "Potom, co nám váš velitel dnes řekl?"

"Věřím, že můj velitel byl špatný," mňoukl Poštolčí křídlo. "Ale on neodsoudí bezmocná koťata k smrti. Budou mít v Hromovém klanu budoucnost a ty taky, Ptačí letko."

Světle hnědá kočka kývla hlavou. "Děkuji." Otočila se na Oblačného měsíce a její jantarové oči přetékaly žalem. "Takže tohle je sbohem."

"Ptačí letko, ne." Velitel Nebeského klanu vypadal zděšeně. "Jak tě mohu opustit?"

"Musíš." Ptačí letce se třásl hlas. "Náš klan tě potřebuje, ale naše koťata teď potřebují mě."

Oblačný měsíc sklonil hlavu. "Budu na tebe čekat," zašeptal. "Budu na tebe čekat navždy." Přitiskl tlamičku k boku Ptačí letky. "Zůstaň s Poštolčím křídlem. Najde válečníky, kteří ti pomohou donést koťata do tábora Hromového klanu." Pro léčitele Hromových dodal, "Postarej se o ně."

Poštolčí křídlo přikývnul. "Samozřejmě."

S posledním mučivým pohledem na svou družku dal ocasem signál zbytku klanu. "Následujte mě."

Vedl je směrem ke svahu, ale než se stačil vrhnout do křoví, volal z vrcholku Obří skály Rudý měsíc. "Ať vás doprovází Hvězdný klan!"

Oblačný měsíc se otočil a upřel ledový pohled na kočku, kterou kdysi nazýval přítelem. "Hvězdný klan si může jít, kam se jim zlíbí," zasyčel. "Zradili Nebeský klan. Od tohoto dne nebudou mít co dočinění s našimi předky válečníky." Nevšímal si šokovaných vzdechů kolem sebe, některých z jeho vlastního klanu. "Hvězdný klan dovolil dvounožcům zničit náš domov. Teď se na nás dívají a nechají měsíc svítit dál, zatímco nás vyháníte. Říkali, že v lese bude vždy pět klanů, ale lhali. Nebeský klan se už nikdy znova nepodívá na hvězdy."

S posledním mávnutím ocasu zmizel ve křoví a jeho klan ho následoval.

Hodnocení od rainpaw

první dojem : 5/5
dessing : 4/5 hezký ,mohl by být lepší
menu : 4/5 přehledný
aktivitu : 2/5 (snažíš se být aktivní což je dobře)
články :4/5 (líbí se mi ,že jsou dlouhé a většina stojí za to)
vyhodnocení : 19/25 hezký blog..jen mi něco chybí,ten dessing bych trošku upravila a byla aktivnější...ale kdyby jsi zkončila byla by to pro nás docela rána

děkuji :)

Sokolík vypráví: První malé dobrodružství

Napsala jsem to jako úkol na češtinu (sloh-vypravování)

---

Vítr šumí v korunách stromů a v trávě se třpytí kapičky rosy. Vzduch je prosycen svěží vůní a nikde ani náznak lidské civilizace. Již po mnoho generací v tomto lese žijí klany divokých koček podle svých vlastních zákonů.

Já jsem Sokolík, nejstarší učedník Diamantového klanu. Učíme se lovit a bojovat, aby se z nás mohli stát silní válečníci a abychom mohli chránit náš klan.

Přiznávám, že jsem nebyl zrovna nejhodnější kotě, moje matka se mnou měla dost trápení. Jednou byla opravdu tuhá zima, nebyl dostatek potravy a napadlo hodně sněhu. Moje malá sestřička se choulila u naší matky a odmítala si se mnou hrát. Hrozně jsem se nudil, a když zapadlo slunce, nemohl jsem z přebytku energie usnout. Zafoukal vítr, pročísl mi kožíšek a mě se v hlavě začala rodit myšlenka. Kdybych jenom na chvíli odešel z tábora, nemuseli by si toho hned všimnout… Pořád lepší než dřepět tady. A tak jsem se zvednul a potichu prolezl kapradím, které chrání tábor. Vmžiku se do mě opřel ledový poryv větru. Musel jsem přivřít oči a sklopit uši, aby mi do nich nenapadal sníh, ale šel jsem dál. Z dálky jsem zaslechl volání a věděl jsem, že už mě hledá polovina klanu. Udělal jsem sotva pár kroků a najednou za sebou slyším naši velitelku, Diamantovou hvězdu. Když jsem se otočil, stála tu i se třemi dalšími kočkami. Říkali mi, ať jdu zpátky, ale já se nechtěl vrátit. Unudil bych se tam k smrti! Zaprskal jsem a skočil na nejbližšího válečníka. Všichni překvapeně ztuhli a válečník, na kterého jsem se vrhnul, mě odrazil tlapou a seknul mě drápkem do obličeje. Když jsem odlétl do sněhu, Diamantová hvězda mě chytla za kůži na zátylku a vrátili jsme se do tábora. Byl jsem promrzlý snad do morku kostí a už neměl sílu se bránit. Vzali mě k léčiteli, a jakmile usoudil, že jsem v pořádku, vrátil jsem se ke své matce.

Bylo to takové mé první malé dobrodružství a dodnes mi zůstala nad okem jizva. Diamantová hvězda říká, že ze mě bude statečný a silný válečník!

Leták - uloz.to

Pokud mi někdo nechce sdělit e-mail, je to zcela pochopitelné. Leták ode mě teď proto najdete také na Ulož.to (zde). Děkuji všem, kteří se zapojili a zapojí :)

Inka

Příběh Diamantového klanu - 12. část

předchozí část

Ohnivka s Černodrápkou seděly v táboře a čistily si kožíšky. Když přišly Stříbrný se Sokolíkem, jen valily oči. Kocouři nebyli pod svým nákladem skoro vidět a obě kočky jim spěchaly pomoci.

"To jste ulovili sami?" divila se Ohnivka a ještě víc, když přikývli.

"Dobrá práce," uznala Černodrápka. Společně donesli úlovek na hromadu a vůně čerstvé kořisti přilákala několik koček. Černé klestí se zvedl od šípkového keře a došel si pro hraboše.

"Doneste taky něco Modroočce, je celý den s koťaty ve školce," kývnul na ně a vrátil se zpátky na vysluněný plácek.

Modroočka seděla v rohu školky a sledovala svá koťata, jak si hrají. Pískově zbarvený kocourek skočil na svou hnědou sestřičku a povalil ji na zem. Hnědým flíčkem kolem oka a špičkou ocásku jí připomínal jejího zesnulého druha, Borovicového ocase. Zemřel dříve, než se koťata narodila. Malá kočička se zmítala v bratrově sevření, ale on jí nedal šanci.

"Vrrr," vrčel jí do ucha, "jsem Dračí dech! Proti mně nemáš šanci!"

Dračí dech byl jedním z nejsilnějších a nejkrutějších válečníků, kteří kdy žili. Když si ho tehdejší velitel nezvolil za svého zástupce, odešel do skal. Po zbytek svého života vraždil kočky, které se k jeho úkrytu jen přiblížili. Říká se, že jeho duch tam straší dodnes, uvězněný mezi životem a smrtí.

Kočička pištěla a vrhala prosebné pohledy směrem k matce.

"To by stačilo," povzdechla si Modroočka. Kocourek pustil svou sestru a ta se rozeběhla schovat ke zlaté kočce.

"Můžu dál?" ozval se hlas od vchodu.

"Jistě, Černodrápko."

Černodrápka vešla dovnitř a pustila před svou sestru hraboše a malou myšku. Koťata se stulila do klubíčka a zavřela očka.

"Děkuji," přikývla Modroočka a pustila se do jídla. Černodrápka seděla vedle ní a čekala, než spořádá všechnu kořist. Koťata vklidu oddechovala a teplé prostředí uspávalo i ji.

"Černé klestí říkal, že jsi celý den ve školce," začala nenuceně.

"Mám strach o koťata, když je tu ta věc s těmi tuláky, nic víc."

Černodrápka přimhouřila oči, ale nic neříkala. Od smrti Borovicového ocase se Modroočka uzavírala do sebe ještě víc než obvykle. Otřela se hlavou o její.

"Víš, že se na mě a Stříbrného můžeš kdykoliv obrátit, ano?" Černodrápka slyšela, jak její sestra zavrněla na souhlas a vydala se na odchod.

Toulka zamračeně přerovnávala bylinky před sebou. Měla je rozdělené na několik hromádek a každou chvíli přehodila jednu sem a druhou tam. Černá jiskra stále spala v kapradí. Před chvílí přišla Lví tlapa a hlídala ji. Dobrovolně. Toulka se zamračila ještě víc a rozhrábla jednu z hromádek.

"Ano, je jich málo," konstatoval Keřoočko, který ji už hodnou chvíli pozoroval a vyřkl tak nahlas to, co se jí honilo hlavou. "Můžeš jít nějaké natrhat."

Toulka se zarazila: "Sama?"

Starý kocour s úsměvem přikývl. Nikdy ji nenechal nic dělat samotnou, vždy na ni dohlížel.

"Jsi mojí učednicí dlouho. Zvládneš to?"

"Ano!" vyjekla Toulka a oči jí zazářily. První samostatný úkol!

Diamantová hvězda klimbala ve svém doupěti a nemohla se zbavit zlých myšlenek. Prosila Hvězdný klan o nějaké znamení, ale to nepřicházelo. Když přišel Stříbrný, otevřela oči a upřela na něj kamenný pohled.

"Sokolík má skvělé lovecké schopnosti, ulovil spoustu kořisti, můžeš se přesvědčit sama," pokynul směrem k východu.

"Ano, cítím to," zašeptala, "výborně."

další část

Jak je, jak bylo, jak se žije? XD

Na přání AranisLey :-)

---

Před dvěma týdny jsme měli jarní prázdniny. Já, můj táta a moje sestra jsme v sobotu brzy ráno vyrazily na hory. Měli jsme před sebou dlouhou cestu a očekávali jsme příjezd kolem čtvrté hodiny odpoledne. Čirou náhodou jsme dorazili o sedm hodin později XD. Jeli jsme přes Německo, kde jsme ztratili spoustu času v kolonách. Nemohli jsme se dostat přes rakousko-německé hranice. Čtyři přechody vedle sebe byly zavřené. Táta říkal, že jsme najeli 400 km navíc.

kolona XD

hotel :)

Ale nakonec to bylo dobré :). Téměř celý týden bylo pěkně, sluníčko svítilo. Oteplilo se až poslední den, to se na tom už vážně nedalo jezdit. Stihli jsme objet celou Sellarondu a bydleli jsme pod Marmoladou. Až teď jsem zjistila, že je to ledovec XD. U bufetů a restaurací měli kromě italské i českou vlajku a já jsem se do ní zbláznila!

bez komentáře XD

No, jo. Potom, když jsem přijela domů, jsem jela na lyžák. Byla to legrace, celkem... Ujala jsem se role kameramana a něco natočila XD. Všichni byli moooc nadšení. Čekám, až se mi to nahraje na youtube, a pak to sem možná dám, pokud budete chtít ;)

Jsem ráda, že jsem doma, chyběli jste mi. Celá komunita a Warrior Cats! S mými přáteli je to všelijaké. Jsem ráda, že vás mám. :)

Příběh Diamantového klanu - 11. část

předchozí část

Byla temná noc. Měsíc se skrýval za černými mraky a těžké dešťové kapky dopadaly kočkám do zplihlých kožichů. Velký mourovatý kocour seděl na větvi mladého buku a sledoval všechny shromážděné. Natržené levé ucho naznačovalo, že je velmi zkušený a tvrdý bojovník. Kočky měly uši sklopené před deštěm a čekaly. Kocour se usmál. Bylo jich hodně a každou chvíli přibývali další. Dnešní noc vybral úmyslně. Déšť smyje všechny pachy a nikdo nepozná, že tam byli. Pomalu zničí klany jeden po druhém a oni si ani nevšimnou, co se stalo. Ale ještě to chvíli potrvá, chtěl mít všechno perfektní.

Sokolík vstal a oklepal ze sebe kapky vody. Provlhlá srst se mu lepila na tělo, pršelo snad celou noc. Rozhlédl se po doupěti. Jiskra s Doubkem už byli na hlídce a Prášek s Datlíkem zatím spali. Brzy je čekal jejich první výcvik. Sokolík se otočil a potichu vyšel z doupěte. Jen letmo pohlédl na hromadu s kořistí a vyběhl ven z tábora. Neměl hlad. Se svým učitelem si dali sraz kousek od Výcvikového paloučku. Protahoval se lesním podrostem a ucítil pach několika koček. Zastavil se, ale nebyl zneklidněný. Zhluboka se nadechl, tu sladkou vůni by poznal kdykoliv. Jiskra... Museli tudy procházet s hlídkou. Pokračoval v cestě, ale nemohl na ni přestat myslet. Jiskra, Jiskřička...

"Sokolíku," kocourek sebou trhl. "Dávej přeci pozor!"

Sokolík potřásl hlavou a několikrát zamrkal: "Co?"

Když se konečně vzpamatoval, zjistil, že předním stojí Stříbrný a netváří se zrovna nadšeně. Sokolík si ani nevšiml, že do něho vrazil.

"Ehm... promiň."

"Ach, ta dnešní mládež," ušklíbl se jeho učitel, "Připraven?"

"Jako vždy!"

"To je fajn," zasmál se Stříbrný, "Budeš lovit odtud až k Modrému potoku. Já tě budu sledovat."

Sokolík vážně přikývl a zmizel v lese.

"Takže Černá jiskra u nás zůstane?"

"Už se ptáš asi potřetí, Jiskro!" zavrčel Tajemný na malou učednici. Spolu se Zimou a Doubkem obcházeli území a kontrolovali hranice.

"Jen to chci vědět jistě."

"Ano, zatím u nás zůstane," odpověděla Zima a otočila se ke svému partnerovi.

"Proč se vždycky tak mračíš?" zašeptala polohlasem, aby je učedníci neslyšeli. Tajemný jen zamručel. Vzpomněl si, jak ráno potkal Noc. Ani se na něj nepodívala, nepozdravila. Prostě ho ignorovala! To teda opravdu nechápal. Vždyť jí nic neudělal! Zakroutil hlavou.

"Tak co je?" vyzvídala dál Zima.

"Ale nic," usmál se a olíznul jí hlavu. Zima si povzdechla a žďuchla do něj. Doubek s Jiskrou je ze zadu pozorovali a šklebili se :P

Noc a Stříbrný dráp čekali na své učedníky na paloučku. Seděli tiše, každý ponořený ve svých myšlenkách.

"Tak co budeme dneska dělat?" křičel Prášek, jakmile je spatřil.

"Nejprve ztišíme hlas a potom to možná budeme probírat," spustil káravě jeho otec.

"Promiň, ale nemohu se dočkat!"

"To věřím, taky jsem byla taková," usmála se Noc. Datlík se posadil a tázavě se jí zahleděl do očí. Oba kocourci byli očividně nedočkaví.

"Co kdybychom jsme si prohlédli území Diamantového klanu?" navrhl Stříbrný dráp.

"Dobrý nápad!" přitakala Noc.

"Jů! Vždycky jsem chtěl vidět útesy!" zajásal Datlík a otočil se k jihozápadu.

"Tak dobrá," smáli se jejich učitelé a celá skupinka vyrazila.

Stříbrný skákal ze stromu na strom a sledoval Sokolíka. Lov mu šel vážně skvěle a Stříbrný se těšil, až to půjde oznámit Diamantové hvězdě. Sokolík právě bravurně ulovil dva hraboše a chystal se na pěnkavu, která slétla na zem pro potravu. Brzy se ona sama stane potravou. Sokolík zaryl své ostré zuby do teplého tělíčka a Stříbrný seskočil vedle něj. Učedník mu hrdě pustil pěnkavu k nohám.

"Jak mi to jde?"

"No," začal Stříbrný, "neměl bych ti nic říkat, ale jen mezi námi, vedeš si moc dobře," mrkl na něj. "Teď to posbíráme a odneseme do tábora, aby nám klan nehladověl."

další část

Zoufalství

Jako ve snách kráčím dlouhou chodbou a skoro nic nevnímám. Kde že to jsem? Ach, ve škole… Sleduji své nejlepší kamarádky, které jdou přede mnou. Povídají si a smějí se. Já jako bych tu nebyla. Připadám si tak osamělá. Mohla bych křičet, ale nikdo by si mě nevšiml. Nikoho nezajímám, jsem neviditelná.

Začnu zpomalovat, až úplně zastavím. Jsou to vůbec moje kamarádky? Najednou nevím, začínám pochybovat. Otočím se a vracím se zpátky. Mám vůbec nějaké přátele? Asi ne… Nikdo mi nerozumí, nikdo mě nechápe. Jsem jiná… Nikdy jsem nikam nezapadala…

Rozdrnčí se zvonek, začíná hodina. Dojdu do třídy a dosednu na své místo v první lavici. Kolem hlavy mi prosviští papírová koule. Minula mě jen o vlásek. Další mě však zasáhnou do hlavy a já slyším posměšný smích. Co tady vůbec dělám? Jsem jim jen pro legraci!

Snažím se to přemoci, ale nejde to. Do očí se mi hrnou slzy. Jsem nikdo. Úplně sama. Začínají se mi otupovat smysly a já se propadám do hlubin zoufalství. Všichni se smějí. Ano, udělala jsem jim tu radost. Slané slzy mi teď ztékají po tvářích a tiše dopadají na desku školní lavice. Chci odtud pryč! Chci si někam lehnout, stočit se do klubíčka a dát průchod emocím. Ale nemohu…

Příběh Diamantového klanu - 10. část

předchozí část

Jiskra s Doubkem čekali před učednickým doupětem na své dva nové společníky. Mezitím se k nim přikradl Sokolík, nejstarší z učedníků.

"Tak jaký jste měli dneska den?" zeptal se a sedl si vedle nich.

"Nudný," odpověděl mu Doubek, "v táboře se nedá vůbec nic dělat!"

"Tak to jsi asi rád, že tu už zítra nemusíš být," smál se Sokolík.

Jiskra se jen přátelsky usmívala a pohledem sledovala dva kocourky, kteří k nim mířili.

"Ahoj," pozdravila, když k nim Prášek s Datlíkem nervózně došli, "já jsem Jiskra a tohle je Doubek a Sokolík. Tak pojďte dál."

Doubek se Sokolíkem kývli na pozdrav a všech pět učedníků vešlo do doupěte.

"Vítejte v našem malém království," pronesl slavnostně Doubek a s legračním úšklebkem se uvelebil vedle Jiskry, která se mezitím stočila do klubíčka. Sokolík si také lehnul a Datlík s Práškem se usadili naproti nim. Chvíli se na sebe mlčky dívali a pak všichni naráz propukli v halasný smích. Nikdo z nich ani pořádně nevěděl, proč se smějí, prostě se smáli.

"Jděte okamžitě spát!" strčil dovnitř hlavu Orlí spár, "Doubek s Jiskrou se zítra připojí k ranní hlídce, Sokolík půjde na lov a vy dva musíte mít taky energii na první den výcviku!"

Stříbrný vešel do velitelčina doupěte. Byl tu vlhký vzduch, ale jinak bylo teplo. Velitelka seděla uprostřed malé jeskyňky a o něčem přemýšlela. Když se tu objevil kocour, posunula se a naznačila mu, aby si přisednul.

"Volala jsi mě, Diamantová hvězdo?"

"Ano," odvětila, "musím s tebou mluvit." Počkala, až si Stříbrný udělá pohodlí a pokračovala: "Jistě víš, že máme málo válečníků. Sokolík trénuje již několik měsíců a já chci, abys zhodnotil jeho lovecké schopnosti. Pošli ho zítra na lov a sleduj ho. Potom mi podáš zprávu."

Kocour přikývl, že rozumí a chystal se odejít.

"Počkej!" zarazila ho ještě velitelka.

"Ano?"

"Dej si pozor na tulačky!"

Opěr přikývl a vyběhl ven. Snad se jim nic nestane,uvažovala ještě Diamantová.

Zima se Severní září vešla do válečnického doupěte. Černodrápka s Ohnivkou už spaly a tiše vrněly. Ostatní byli na hlídkách v táboře nebo podél hranic. Kočky se stočily do klubíčka a pohlédly na sebe.

"Ty té kočce věříš?" zašeptala Zima potichu. Samozřejmě měla na mysli Černou jiskru.

"Věřím Toulčinu úsudku." pokrčila její sestra rameny.

"Ale ta přeci věří každému!" zavrčela Zima.

"A ty bys ji neměla pomlouvat a jít spát," ozvalo se z rohu a Zima si všimla, že probudila Černodrápku.

"Promiň, jestli jsem tě vzbudila, jen říkám, že je Toulka možná trochu moc důvěřivá, nic víc."

"Uvidíme časem, co se z Černé jiskry vyklube, teď to nezjistíme," prohlásila Severní zář.

"Já myslím, že náš klan nijak neohrožuje," probudila se Ohnivka. Najednou se ozvalo zašustění, do doupěte vešel Stříbrný a diskuze byla ukončena.

"Co ti chtěla Diamantová?" zeptala se Černodrápka.

"Nic, jen mi nařídila, abych ohodnotil Sokolíkovi schopnosti," řekl a svalil se vedle ní.

"Určitě to zvládne," zamumlal z polospánku než usnul úplně.

další část

Změna času - kdo s tím přišel?

Uvádí se, že první, kdo přišel s nápadem zavést letní čas byl Benjamin Franklin v roce 1784. O více než sto let později ho prosazoval angličan William Willett. Když si jednou časně ráno vyjel na koni a při jízdě si všiml, že je zavřena většina okenic, říkal si, že je to plýtvání denním světlem. Tak zahájil kampaň o projednání návrhu zákona o posunu času v britském parlamentu. Avšak zemřel dříve, než byl zaveden. Král Eduard VII. nečekal na rozhodnutí parlamentu. Prohlásil Sandringham, své královské sídlo o rozloze bezmála 8000 hektarů, za zónu letního času. Tutéž změnu času později zavedl také na svých královských panstvích ve Windsoru a Balmoralu.

V praxi se letní čas začal využívat až od první světové války (1916). Státy chtěly omezit nutnost umělého osvětlení a ušetřit pohonné hmoty.

Každoroční letní čas byl v Československu zaveden v roce 1979. Po několika letech se ustálilo pravidlo, podle kterého se letní čas zaváděl poslední březnový víkend (v noci ze soboty na neděli) a končil poslední zářijový víkend. Od roku 1996 je letní čas o jeden měsíc delší - trvá až do posledního víkendu v říjnu, čímž je letní čas zaveden po větší část roku než čas pásmový. Tato změna byla provedena v celé Evropské unii, takže se přizpůsobilo i Česko.

Ptejte se, odpovím :)

Nemám, co dělat a hrozně se nudím! Dneska ve dvě ráno jsme se vrátili a já celý den ležím v posteli a smrkám, smrkám, smrkám.... XD

Takže... kdybyste se chtěli na něco zeptat ohledně čehokoliv, zeptejte se a já se pokusím odpovědět i na ty nejdebilnější otázky XD

Jinak další část příběhu zatím nečekejte, táta mi nejdříve musí vrátit flashku, na které ho mám rozepsaný :(

Tak takhle dopadl náš stromeček...

Tak takhle dopadl náš stromeček XD

Chudák skoro celý opadal, ale ten koberec z jehličí se mi hrozně líbil XD

Příběh Diamantového klanu - 9. část

předchozí část

Otevřela oči a nevěřícně zamrkala. Její pohled se setkal s překvapenými pohledy asi dvaceti koček. Ale co se stalo? Jak se tu ocitla? Pokusila se vstát, ale celé tělo měla rozbolavěné z dlouhého běhu a z toho pádu. Ano to se stalo! Utíkala před liškou! Rozhlédla se. Takže se jí opravdu podařilo najít jeden z klanů! Kočky rozzuřeně prskaly a měřily si ji nepřátelskými pohledy.

"Co jsi zač?" zasyčela Černodrápka.

"Určitě patří k tulákům!" zvolal někdo z davu.

Kočka vypadající jako malý gepard se zlatýma očima se znova pokusila postavit. Jiskra se jí snažila pomoct, ale ona ji odehnala a raději si sedla.

"Já nepatřím k žádným tuláků," prohlásila co nejpevnějším hlasem, "nejsem z vašeho lesa. Nahnala mě sem liška a já potřebuji vaši pomoc."

Diamantová hvězda kývla na Stříbrného. Ten uposlechnul její němý rozkaz a se skupinkou válečníků vyběhl z tábora prozkoumat okolí. Pak velitelka přistoupila k neznámé kočce: "Máš nějaké jméno?"

"Jsem Černá jiskra," odvětila kočka, "Jsem hrozně vyčerpaná a nemám kam jít. Nemohla bych tu chvíli zůstat?"

Ze shromážděného klanu se začaly ozývat pobouřené výkřiky: "To je opovážlivost!... Já jí nevěřím!... Může to být past!... Co když je to špeh?!... Měli bychom se jí zbavit!"

Černá jiskra se vyděsila, nedala však na sobě nic znát. Co si myslela? Že nakráčí do jednoho z klanů a oni jí jen tak pomohou? Vždyť nemají nejmenší důvod jí věřit!

"Já jí věřím," na mýtině se objevila Toulka, "myslím, že mluví pravdu."

"A podle čeho usuzuješ?" namítla Modroočka.

Severní záře pohlédla Toulce do očí. Vypadala, že je naprosto přesvědčená o nevině Černé jiskry. Přistoupila k cizí kočce a nasála její pach.

"Nemá pach jako tuláci, nepatří k nim."

Do tábora se právě vrátili vyslaní válečníci.

"Opravdu jsme narazili na lišku," oznamovala Lví tlapa, "ale podařilo se nám ji vyhnat."

"Výborně," pochválila je Diamantová hvězda a obrátila se na Černou jiskru: "Dobrá, můžeš tady zůstat. Doufám, že nezklameš naši důvěru."

Začaly se ozývat nesouhlasné výkřiky, ale jediný Hvězdin pohled je utišil.

"Děkuji," vydechla úlevou a složila se na zem.

"Můžeš-," chtěla jí navrhnout nějaké vhodné místo k odpočinku, ale Černá jiskra už zavřela oči a ztratila se ve světě snů.

"Diamantová hvězdo," ozval se za ní Toulčin hlas, "můžete ji zatím přenést k nám, postarám se o ni."

Velitelka přikývla, jeden válečník popadl spící kočku na zátylku a následoval léčitelskou učednici za Placatou skálu a do kapradin.

další část

Příběh Diamantového klanu - 8. část

předchozí část

Diamantová hvězda seděla pod placatou skálou jako obvykle a pozorovala dění v táboře. Klan se právě chystal povečeřet, ale ona pořád čekala. Zabloudila pohledem ke vchodu na mýtinku. Pořád nic! Čekala, až se vrátí hlídka, měla špatné tušení. Konečně se ozvalo zašustění a do tábora vběhli Zima, Tajemný a …

"Kde je Noc?" vyděsila se Diamantová hvězda. Zima s Tajemným se po sobě nechápavě podívali.

"Noc?" podivil se černý kocour.

"Ano, poslala jsem ji za vámi. Vy jste ji ani neviděli?"

Obě kočky zakroutily hlavou. Velitelka už na nic nečekala a beze slova vyběhla z tábora odhodlaná najít svou zástupkyni a přítelkyni. Chvíli větřila, až zachytila její pach a vydala se po něm. Ano, pomyslela si, šla za hlídkou, ale proč se tady otočila a proč byla tak nešťastná? To zjistí, až ji najde! Odrazila se od země a rozvířila při tom prach, přeskočila padlý kmen a uháněla lesem. Polštářky mechu pod jejími tlapkami postupně mizely stejně jako tráva a nízký lesní podrost. Hlínu vystřídal písek, který se nakonec změnil v hrubou skálu a les úplně zmizel. Stála na útesu. Zezdola do něj narážely vlny nekonečného oceánu a vzduch byl prosycen slanou vůní. Noc seděla na okraji útesu, ještě krok a sletěla by dolů. Oči měla opuchlé od pláče a tiše pozorovala Slunce zbarvené do ruda, které se pomalu nořilo do hlubin vod a barvilo hladinu barvou krve.

"Noc?" oslovila ji opatrně Diamantová hvězda. Noc sebou trhla. Doteď byla ponořená ve svých myšlenkách a příchod své velitelky ani nezaznamenala.

"Jsi v pořádku? Co se stalo?"

Černá kočka však stále mlčela. Jak by jí to také měla vysvětlit? Navíc by měla mít radost, že klan bude mít nový přírůstek, ne? Ach, co ji to popadlo?! Otočila hlavu a pohlédla Diamantové hvězdě do smaragdových očí. Smutně se usmála.

"Už je to dobré. Omlouvám se."

Diamantová si ji zamračeně prohlížela. Určitě nebyla v úplném pořádku, ale třeba si jen potřebovala utříbit myšlenky. Noc byla její přítelkyní již dlouho a Hvězda věděla, že se na ni může spolehnout. Nebude to z ní páčit, možná jí to Noc poví jednou sama.

"Tak pojď," povzdechla si a o něco veseleji dodala: "Čeká nás ještě jmenovací ceremoniál nových učedníků."

Vychrtlá kočka běžela lesem. Tlapky ji bolely a dech se jí zadrhával v hrdle. Měla pocit, že běží snad celou věčnost, ale liška jí byla pořád v patách. Brzy padne vyčerpáním a psovitá šelma ji dostane. Na zátylku cítila její dech a slyšela cvakat její hrozivé čelisti. Ale běžela dál. Srdce jí tlouklo jako splašené. Mohla by se otočit a bojovat, ale sama by neměla šanci. Hvězdný klane, co se mnou jen bude?! pomyslela si zoufale a prudce odbočila. Ucítila silné pachy koček. Ano, slýchávala, že v tomto lese žijí klany divokých koček. Musela přeběhnout přes hranici mezi teritorii. Potřebovala pomoc a klany byly její poslední nadějí. Musí jen najít nějaký z nich dříve než jí dojdou poslední zbytky sil. Ale to by byl opravdu zázrak! Neměla ani sílu utéct před liškou na strom. A měla hrozný hlad! Slabé nohy ji už dál neunesly. Podlomila se jí kolena a začala se kutálet kapradím.

Když se Diamantová hvězda a Noc vrátily do tábora na nebi už svítily první hvězdy. Diamantová vyskočila na Placatou skálu a svolala klan.

"Vím, je už dost pozdě," začala zvolna, "ale ještě před tím než se uložíme ku spánku bych chtěla jmenovat dva nové učedníky. Přistupte."

K velitelce přistoupila dvě koťata. Jedno bílé jako sníh a druhé stříbřitě mourovaté.

"Tento učedník se od této chvíle bude jmenovat Datlík," přistoupila k bílému koťeti, nyní již učedníkovi, "a jeho učitelkou bude Noc. Noc jsi skvělý lovec i válečník. Tvým učitelem byl Mrak. Předej všechny jeho rady a své vlastní zkušenosti tomuto učedníkovi."

Noc přikývla a popošla ke svému novému učedníkovi. Dotkla se ho nosem a Datlík dotyk zdvořile opětoval a mile se na ni usmíval.

"A tento učedník bude zván Prášek," otočila se Diamantová hvězda ke druhému kocourkovi, "Stříbrný drápe budeš Práškův učitel. Je to tvůj syn a já pevně věřím, že mu předáš všechen svůj um bojovníka a lovce."

Stříbrný dráp přistoupil ke svému synovi a učedníkovi a oba se také dotkli nosy. Prášek pohlédl na svou matku, Lví tlapu. Žlutohnědá kočka seděla opět mezi válečníky a v očích se jí zračila hrdost.

"A ještě tu mám jednu informaci," pokračovala Hvězda a všechny pohledy se opět vrátili k ní. "Doubek může od zítřka pokračovat ve výcviku"

Ze shromáždění se ozvalo radostné zavýsknutí. Doubek byl nadšením celý bez sebe. Jiskra seděla vedle něj a vousky jí pobaveně cukaly. Když si kocourek uvědomil, že na něj všichni hledí, přikrčil se a zašeptal: "Pardon."

Celý klan se vesele zasmál a shromáždění bylo u konce. Všichni gratulovali novým učedníkům a chystali se odejít do svých doupat. Najednou se ozvalo šustění a praskání kapradin a na mýtinku se vklutálela kočka.

další část

Příběh Diamantového klanu - 7. část

předchozí část

Noc se pomalu plížila lesním podrostem. Tiše našlapovala na měkké polštářky mechu a očima pozorně pročesávala okolí. Zachytila nasládlý pach malého zvířátka a potěšeně se usmála. Další kořist! Dnes se jí při lovu dařilo! Ještě více se přikrčila a připravila se ke skoku. Nicnetušící myš pobíhala v trávě před ní a shromažďovala si zásoby. Ani si nestačila uvědomit blížící se nebezpečí a skončila s kočičími drápy v těle. Noc zvedla svůj úlovek a odnesla ho k velkému dubu. Odhrnula větvičky a z prohlubně v zemi vytáhla zbytek kořisti. Všechno si to srovnala do tlamičky a opatrně zamířila do tábora. Prošla kapradinovým tunelem na mýtinu a složila svůj úlovek na hromadu.

"Noc!" uslyšela za sebou známý hlas.

"Co se děje, Diamantová hvězdo?"

"Zima s Tajemným před chvílí odešli. Ale jsou jenom dva, mohla bys je dohnat a připojit se k jejich hlídce?"

"Samozřejmě," přikývla Noc a vyběhla zpátky do lesa. Začala větřit. Jejich pach byl ještě silný, museli být blízko. Vydala se po stopě, ale najednou se zastavila. Prostrčila hlavu keřem, který jí bránil ve výhledu a konečně je spatřila. Obě kočky stály naproti sobě s přitisknutými hlavičkami jedna k druhé.

"Miluji tě," zašeptala Zima se zavřenýma očima a černý kocour šťastně zavrněl: "Já tebe taky."

"Brzy se narodí naše koťátka," pokračovala bílá válečnice. Tajemný se jen usmál a něžně olíznul své družce hlavu.

S Nocí se zatočil celý svět! Tajně byla už dlouho do Tajemného zamilovaná. A i přes to, že věděla o silném poutě mezi ním a Zimou, doufala, že má alespoň nějakou šanci. Ale teď? Její naděje se zhroutily jako domeček z karet. Cítila, jak ji začínají pálit oči a jak se jí rozostřuje pohled. Klopýtla, udělala několik vrávoravých kroků dozadu, otočila se a rozeběhla se co nejrychleji pryč.

"Slyšel jsi to?" trhla sebou Zima a poplašeně se rozhlížela.

"A co?"

"Zašustění. Jakoby nás někdo sledoval!"

"Asi se ti to jen zdálo," pronesl klidným hlasem Tajemný. "Začíná se stmívat, vrátíme se do tábora."

další část