Sedím na zemi a zády se opírám o bílou zeď. Chlad mi z ní proudí do celého těla, ale já ho nevnímám. Nevím, jak dlouho tu jsem, ani proč, jen vím, že už nemám sílu vstát. Mělce dýchám a s téměř odevzdaným výrazem zírám do šedého a pustého světa kolem. Cítím se úplně stejně. Prázdně.
Najednou na rameni ucítím něčí dotek a vzhlédnu. Přede mnou stojí drobná dívka s krátkými světlými vlasy. "Tris?" podivím se, když mi dojde, že je to Beatrice z Divergence. "Kde se tu bereš?"
Nic neříká, jen si mě smutně prohlíží. "Co se děje?" zeptá se tiše.
"Vzdávám to, život nemá smysl…"
"A proč by neměl?" zamračí se na mě, ale její hlas nezní naštvaně. Mám pocit, že přesně ví, co odpovím. Že ví, co se mi honí hlavou.
"Nevím. Jsem jiná než ostatní. Nikdy nikam nezapadám. Stala se ze mě osamělá, zatrpklá holka, která neví, co chce a nikomu na ní nezáleží. Za co takový život stojí? Potkávat dennodenně lidi, kteří mě buď ignorují, nebo se mi vysmějí. Nemít žádný cíl." Chápavě se na mě usměje. "Tebe jsem vždy obdivovala. Za tvoji odvahu a odhodlání stále se prát se životem. Taková já nikdy nebudu. Nejsem na to dost silná…" Slova ze mě vytrysknou jako vodopád. Věřím Tris víc, než komukoliv jinému. Vím, že ona mě pochopí. Taky musela zápolit s pocitem, že nikam nepatří, že je odlišná, divergentní. Sedne si naproti mně a zahledí se mi do očí.
"To přece není pravda," namítne. "Ty to v sobě máš. Odvahu i sílu postavit se všem překážkám. Jen ji musíš objevit." Nečekaně vstane a pomůže mi na nohy.
"Myslíš?" zatvářím se pochybovačně.
"Vím to. A ty to v hloubi duše víš taky. Svět je krutý a je těžké najít místo, kam patříš. Ale nesmíš to vzdát. A musíš ostatním ukázat, že jsi hodna jejich respektu." Zamyslím se nad tím a pomalu mi začíná docházet, že má asi pravdu. Nesmím to jen tak vzdát. "A ještě něco - ty nejsi sama. Máš rodinu, která tě miluje už jen pro to, že jsi. Na to nesmíš zapomínat. Nikdy nejsi sama, i když si tak připadáš." Zhluboka se nadechnu a obdařím Tris úsměvem. Tělem se mi začne rozlévat zvláštní pocit, prázdnota odeznívá.
"Nevzdám to a nezapomenu," přikývnu rázně a sama tomu začínám věřit. Pak si uvědomím, že se svět kolem nás proměnil. Stojíme uprostřed stromové aleje a na modrém nebi svítí slunce. Všude kolem září barvy. "Ale- co se stalo?" nechápavě se rozhlížím kolem.
Tris se rozesměje a vyplaší tak hejno ptáků. "Mě se neptej, tohle je tvůj sen."
"Sen?" vyvalím na ni oči, ale vše začíná dávat větší smysl.
"Ano, ale je čas vstávat," poklepe si na hodinky, které na ruce ve skutečnosti ani nemá. Povzdechnu si a pevně ji obejmu. "Díky," zamumlám a zase se odtáhnu, abych jí viděla do tváře. "Uvidíme se ještě někdy?"
"Jistě," přikývne. "Minimálně při dalším díle!" opět se začne smát, ale její hlas už ke mně doléhá z velké dálky a svět kolem se pomalu vytrácí.
