"Back to school" článek

Ahoj všichni!
Za týden začíná škola! Těšíte se? :3

Právě jsem četla jeden "Back to school" článek na blogu luciannap.blog.cz a ten mě tak pobavil, že se s vámi musím podělit i o své dojmy!

Z návratu do školy mám rozporuplné pocity. Loni jsem studium na rok přrušila a teď se vracím do třídy, kterou skoro neznám. (Dobře, pár lidí tám znám - my skauti jsme všude!) Dospěla jsem k závěru, že je to možná horší, než přecházet ze základky na střední. V prváku jsou aspoň všichni stejně zmatení a nervózní z nového prostředí. (Takže jestli je to váš případ, zachovejte klid. Vaši noví spolužáci na tom jsou úplně stejně :)) Ale uklidňuji se myšlenkou, že jim všem stejně budu ukradená a ten poslední ročník uteče rychle.

---

Všichni určitě strašně řešíte, co si vzít na sebe, abyste udělali nejlepší dojem!
*Následují obrázky oblečků zkopírované z internetu a odborné komentáře patnáctileté puberťačky, co nabyla dojmu, že rozumí té věci, co lidé nazívají módou. Třeba opravdu rozumí! Já ne, nemůžu soudit.*

*Nezapomeňte doplnit vhodnou kabelkou a doplňky!*

*Další obrázky pochybného původu.*

A teď trochu vážně. (Nebo ne?)

Všem lidem je s největší pravděpodobností jedno, co máte na sobě - pokud to není nějaký extrém, do čehož vám stejně nemá nikdo co kecat. A vážně si nevšimnout, jestli jste outfitt na první školní den vymýšleli celé prázdniny, nebo během pěti vteřin poté, co jste zaspali. Maximálně to budou řešit takové ty slečny s bohatými rodiči, co mají na sobě výstřelek poslední módy a přítomnost někoho oblečeného "normálně" je jen pohoršuje. Kašlete na ně. Vezměte si na sebe něco, v čem se cítíte opravdu dobře. Já si vezmu náhodný hadr, co se zrovna ocitl na vrcholu hromádky. Ano, nepohodlné věci jsem dávno vyházela.

Pokud jste přeci jen závislí na vašem dokonalém vzhledu, určitě si nějaké kydy o hadříkách můžete přečíst od blogerek na krásná.cz, nebo se zeptejte mojí sestry, ta vám s radostí řekne, co vypadá moc "sociálně" - jako odsoudila celý můj šatník.

Školní pomůcky

Hromada barevných fix a gelovek? Zbytečné vyhazování peněz. Opravdu, na podtrhávání nadpisů, popř. zvýraznění hlavních pasáží v textu, vám stačí jeden zvýrazňovač.

Já osobně preferuji styl "někde v kapse mám určitě tužku" a píšu většinou na první papír, který mi přijde pod ruku (staré písemky z matiky, hm...). Ale vy jste chytří, že ano, a pořídíte si alespoň jeden sešit, který se nerozpadá, abyste měli svoje poznámky hezky pohromadě. A taky určitě nechcete, aby váš učitel dostal infarkt - a že moje dějepisářka k tomu neměla daleko :D

Samozřejmě si do svého školního zavazadla nezapomeňte přibalit pudr! Až si budete podpírat hlavu a hledat vhodnou polohu, ve které nebude vidět, že během hodiny spíte (a já ji ještě nenašla), je velká pravděpodobnost, že si zničíte dokonalý make-up, kvůli kterému jste ráno strávily minimálně půl hodiny před zrcadlem.

"TAG" (víte, že to slovo má původně úplně jiný význam?) z luciannap.blog.cz

1. Do jaké třídy půjdeš?

Do 8.A! Už jsem velká holka!

2. Co si oblečeš první den do školy?
Co bude zrovna ležet na vrcholu hromádky ;)

3. Na co se nejvíc a nejmíň těšíš?
Nejvíc se těším, jak budu trollit (existuje to slovo vůbec?) všechny profesory! Hodlám si poslední rok pořádně užít! A taky na maturitní ples, mám ráda plesy...

4. Co je tvoje nejoblíbenější část připravování se do školy?
Ořezávání tužek! Mojí kudlou.
5. V jaké třídě jsi byla, když si poprvé začala nosit makeup?
He? Are you kidding me? To mi na můj krásný obličej nedostane! Na to ho mám moc ráda!

6. Kde bereš inspiraci na oblečení do školy?
Že by... ve skříni?
7. Jaké školní pomůcky nakupuješ nejraději?
Školní pomůcky nenakupuji už léta, do starých sešitů se dá pořád psát. Přinejhorším na jakýkoli prázdný kus papíru!

Nesnáším nakupování -_-

8. Kde nejraději školní pomůcky nakupuješ?
Viz otázka 7.
9. Budeš nosit do školy batoh nebo kabelku?
Můj úchvatný stoletý batůžek.
10. Jaké tři nekosmetické věci musíš mít sebou do školy?
Tužku, nůž, papír se taky hodí!
11. Jaké tři kosmetické věci musíš mít sebou do školy?
Žádné? Možná jelení jůl... Ale ten stejně buď zapomenu doma, nebo někde ztratím :D
12. Jaký je tvůj rychlý účes do školy?
Cop. Nic víc, nic míň. Nikdy.

13. Co nejraději a nejčastěji nosíš za oblečení a jaké doplňky tento rok plánuješ nosit?
Co mi přijde pod ruku. Ne, nejradši bych šla v maskáčích, pak bych nemusela mít ani batoh, jelikož se všechno vleze do kapes. Doplňky? Bez hodinek ani krok!

14. Jak vypadá tvůj batoh?

Jako batoh. Měl by vypadat jinak?

A co v něm?
V batohu nesmí chybět 2 litry vody, blok pro případ zapomenutého sešitu (což může nastat velice často!), nějaká dobrá knížka, kterou budu číst při matice (vážně čekají, že budu pozorně sledovat, jak každý příklad u tabule zdlouhavě rozebírají?), tužka, nůž (na jablka a ořezávání tužek... nebo na otravné spolužáky?) a KPZetka. Občas s sebou nosím i starej dobrej Tetris, po těch letech pořád funguje! Víte vůbec, mládeži, co to je?

Hlavně berte život s nadhledem a užívejte poslední dny prázdnin (a nejen ty)!

Vaše milovaná Inečka

Desconeut - Část 3 - Svolávání

předchozí část

Prudká bolest hlavy a neodolatelné nutkání běžet ke Stromu. Přesně takhle nás Vládci svolávají, když nám potřebují něco sdělit. Nevím, jak to dělají, ale vždycky mě to vyděsí k smrti - stejně jako teď. Nic proti nim nemám, jen jejich metody jsou trochu drastické a kazí mi požitek z krásného dne. Po krátké chvíli bolest polevuje a zanechává za sebou jen to zvláštní nutkání, které jako by vás samo od sebe nutilo do chůze požadovaným směrem.

---

Většinou nás takhle svolávají počátkem jara, měla jsem to čekat. Naposledy jsem byla na Shromáždění s matkou a Vánkem. Nepamatuji si, o čem tenkrát mluvili, ale mám pocit, že to musí být důležité, jinak by snad tolik nenaléhali, abychom se scházeli.

Pár dní potrvá, než se všechny kočky shromáždí, takže nemusím moc pospíchat, i když jsem stále docela daleko.

Najednou mě osvítila ta myšlenka jako blesk z čistého nebe! Pokud svolávají všechny kočky, mohli by se tam objevit i mamka s bráchou! No jo, možná se chytám každého stébla, ale ta nepatrná možnost tu je… Co když tam vážně budou?

Rozeběhla jsem se přes louky Jižních svahů, kterými jsem se už pár hodin ubírala, a běžela skoro s větrem o závod. Opájela jsem se tou krásnou představou. Po dlouhé době jsem zase měla jasný směr!

Ani jsem si té kočky nevšimla, dokud jsme se neválely po zemi v jedné nepřehledné změti chlupů. Zarazil nás až strom, který se nám postavil do cesty. Ta kočka vztekle syčela a prskala, já odlétla o pár metrů dál a sotva se mi podařilo vyhrabat se na tlapky, už jsem musela uhýbat před ohnivou koulí, co mi mířila na hlavu. Naštěstí zmizela dříve, než stihla podpálit celý les.

"Jak se opovažuješ!" vřeštěla ta kočka a první kouli následovala druhá.

"Já… já nechtěla… moc se omlouvám…" zkusila jsem vykoktat omluvu, ale ona mé úsilí zcela ignorovala a dál po mně metala peprné nadávky. Skoro jsem čekala, kdy začne hořet ona sama.

"No tak! Dámy!" přerušil její běsnění sametový hlas. Za jejími zády se vynořil zlatý kocour. Blížil se k nám vycházkovým krokem s další kočkou po svém boku. Tvářil se, jakoby mu tu vše patřilo a měl nás všechny pod drápkem. První kočka, zrzka, okamžitě nechala vřeštění a láskyplně na kocoura hleděla.
"Raymonde, drahý! Sám jsi viděl, jak nehorázně mě smetla ze svahu!" Protočila jsem oči k obloze a druhá kočka se zachichotala.
"Vždyť jsem se omluvila!"
"Prosím tě! Udělala jsi to schválně, tak jakápak omluva!"

"To víš, že jo! Hrozně toužím po tom válet se tu s takovou koulí chlupů, jako jsi ty!"

"Ale no tááák," zavrněl opět ten kocour a já si všimla, že mě provrtává zkoumavým pohledem. Dělal to celou dobu? Ztuhla jsem a zamračeně mu ho oplácela. Kupodivu ho můj vražedný výraz jen pobavil. Jak já bych si teď přála odsud nenápadně zmizet. Nemám ráda společnost cizích koček. Obzvláště kocourů, co se tváří, že vám vidí až do žaludku.

Zrzka chtěla ještě něco namítat, ale rozmyslela si to a přitulila se k Raymondově druhému boku. Asi budu zvracet.

"Raději půjdu," vyhrkla jsem rychle a konečně přerušila náš oční kontakt. Překvapeně zamrkal, ale než stihl říct cokoliv dalšího, zmizela jsem v podrostu.

Proč já? Vždycky se ocitnu v takové ošemetné situaci. Jsem vážně takový nemehlo, nebo mám prostě smůlu? Ano, tím to bude. Vesmír mě nemá rád.

Dál jsem postupovala daleko opatrněji a zdálky se všem kočkám vyhýbala. Jistě, mohla bych jít prostě celou dobu neviditelná, ale byla bych dvakrát tak vyčerpaná a nejspíš bych daleko nedošla.

Strom stojí na malém kopci uprostřed obrovské Louky. Právě na ní se kočky shromažďují. Na jejím okraji jsem se vynořila po pár dnech. Poslední dobou koček v mém okolí přibývalo, ale naštěstí si mě moc nevšímaly a toho divného kocoura jsem už nepotkala.

Zastavila jsem se a hleděla na Strom, který se majestátně tyčil nad námi všemi. V tu chvíli mi něco došlo. Polil mě studený pot.

Kočky se shromažďují podle svých schopností. Oheň na jih, kde jsem právě stála, země na východ, vítr na sever a voda na západ. Ale co já? Kam patřím já? Naposledy jsem tu byla ještě jako kotě a mohla zůstat u matky. Ale teď? Ještě nikdy jsem se necítila tak sama...

další část

Práce ve fastfoodu vás změní

Můj táta do mě od mých patnácti let hučel, ať si najdu brigádu, a macecha ho v tom jen podporovala. Ale jak si má patnáctiletý člověk v dnešní době najít brigádu? Doby komunistické, kdy na vás snad čekali na každém rohu, jsou přeci už dávno pryč! A tak se ani nám s kámoškou nepodařilo najít na léto brigádu, jelikož v našem malém městě jsou jen supermarkety, které berou až od osmnácti na pokladnu.
Bylo tedy třeba hledat v širším záběru. Nakonec až v Praze, která vlastně není až tak daleko, a když máte vlak skoro zadarmo, dokonce se to i vyplatí!
Ta vhodná příležitost pro start mojí profesní kariéry se objevila celkem náhodou, když už jsem veškeré pokusy vzdala. Najednou se mi do cesty postavil ten plakát, na který jsem celý rok čekala! Plakát s nápisem "přijmeme brigádníky".
Zastavila jsem se uprostřed kroku a chvíli na něj jen zírala a nebyla si jistá, co mám dělat dál. Má touha najít si konečně brigádu, aby mi doma už dali pokoj a abych si vydělala peníze na historické kostýmy na šerm, nakonec zvítězila nad strachem z neznáma, a tak jsem započala svou nevelkou kariéru v jednom nejmenovaném fastfoodu na jednom velkém nejmenovaném nádraží!
Nenapadlo by mě, jak mě ta zkušenost změní, ale nikdy jsem svého tehdejšího rozhodnutí nelitovala.

---

Pamatuji si ten den jako včera. Asi půl hodiny jsem přecházela sem a tam podél vchodu. Mám to zkusit? Co když se totálně ztrapním? Co když se mi vysmějí a pošlou mě domů? Tep se mi zrychlil a ruce se mi třásly. Ale vždyť nemáš co ztratit! Přeci se tam už nikdy nemusíš ukázat! Byla jsem vystrašená školačka, shrbená a schoulená do sebe, vlasy rozpuštěné a shrnuté do obličeje, aby mi nebylo vidět do očí. Když jsem promluvila, zjistila jsem, že se mi třese i hlas.
Ale oni se mi nevysmáli! Naopak! Ten pán byl na mě moc hodný, když mi vše vysvětloval. Musím přiznat, že jsem ho poslouchala jen napůl. Já budu mít brigádu! Samozřejmě bylo nutné ještě vyřídit formality a všechny papíry, ale už při tom pohovoru jsem byla tak nadšená! Nevím, jestli byli totálně zoufalí z nedostatku lidí a brali každou trosku, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Dostala jsem svou šanci a nepustila ji.

Po nějakém čase obíhání doktorů přišla moje první směna. Vlasy jsem si musela sepnout do ohonu a sundat hodinky i přívěsek. Když jsem v šatně koukala do zrcadla, přišlo mi to tak nepřirozené, že jsem se sama sebe skoro lekla. Připadala jsem si tak odhaleně, že to snad víc ani nešlo. Byl to divný pocit, moc divný. Ale na druhou stranu moc osvobozující. Byl to první krok, který jsem učinila k sobě samé.

Ani nechápu proč, ale všichni se na mě usmívali. Vlastně jsem jim první den udělala ve všem chaos a nikdo nevěděl, že mám přijít, což byla taky taková trapná chvilka, ale domů mě neposlali.
První dny byly šílené. Já byla hrozně pomalá, pořádně jsem nevěděla co a jak, ale přes to mě to bavilo. Úplně mě to pohltilo, ve snech mi pípaly fritézy.
Mohla jsem využít všechnu svou nadbytečnou energii nashromážděnou za roky vysedávání u počítače a knih. Z počátku jsem měla trochu problém v komunikaci s ostatními, ale jelikož v kuchyni jeden bez druhého moc nefungujeme, jinak to nešlo. Potkala jsem tam spoustu zajímavých lidí. (A že se tam točí hodně lidí.) Snad poprvé v životě si mě někdo vážně všímal a pomáhal mi se zlepšovat v tom, co dělám - i když se jednalo o plácání hamburgerů.

Posílali mě na kasu se slovy: "hlavně se nezapomeň usmívat!" A já se usmívala. A zjistila jsem, že když se na lidi usmíváte, oni se ve většině případů taky usmějí a někdy za svou objednávku dokonce i poděkují. Párkrát jsem si od zákazníků vyslechla, že mám moc pěkný úsměv, párkrát se mě nějaký týpek (asi pod vlivem) pokoušel pozvat na kávu. Naučila jsem se lidem koukat zpříma do očí a mluvit nahlas, jelikož jinak v tom hluku nebylo slyšet vůbec nic. Zjistila jsem, že s některými je i legrace.
Ano, byli tam i negativní lidé. Jednou přišel ožralý týpek, nadával nám, vykopl nám dvířka, zničil takovou tu reklamní cedulku. Všichni jsme se ustrašeně stáhli do kouta a nevěřícně na něj civěli, dokud jsem neřekla kolegyni, ať jde pro manažera. Vypadala, že je ráda, že odtamtud může zmizet. Manažer zavolal security a obchod jel dál.

Navíc jsem měla skvělého šéfa. Ostatní o něm pořád mluví špatně, ale já mu nemám co vytknout. Byl na mě hodný a vždy mi vyšel vstříc - třeba když jsem se na tři týdny zdejchla na tábor. Vždycky se na mě usmívá, když se zastavím podívat se, jak jim to jde.

Vydržela jsem tam s nimi dva roky, pak jsem kvůli dojíždění musela odejít, neboť už se mi to časově tolik nevyplatí. Za ty dva roky jsem tam strávila spoustu času, byla jsem tam možná častěji než doma. Utíkala jsem k nim, kdykoli jsem se cítila sama, potřebovala se odreagovat, nebo chtěla jen strávit trochu času v příjemném prostředí. Pro mě to stále je příjemné prostředí. Ano, neuvěřitelně hlučné, mnohdy i smradlavé, ale příjemné.

Naučili mě tu, že mám svou cenu, že jsem na stejné úrovni jako ti lidé na druhé straně výdejního pultu. Naučili mě hledět jim zpříma do očí, nebát se vyjádřit svůj názor. Naučili mě, že se nemusím bát být sama sebou, nebo se za to dokonce stydět.
Mrzí mě, že jsem jim za to ještě nepoděkovala.

Práce ve fastfoodu není jen o plácání hamburgerů, je to zkušenost na celý život. A já jsem na tu zkušenost hrdá.

Pozor, Inka jede!

Tak... A je to tady... Přišel okamžik zkázy. Zkázy všech, kteří se příští dvě hodiny přiblíží k místním silnicím.

Ano, hádáte správně. Inečka má první den jízd v autoškole.

Desconeut - Část 2 - Adelaide

předchozí část

Probudilo mě jasné sluneční světlo dopadající do malé jeskyně, v níž jsem nocovala, a závan svěžího vzduchu. Vystoupila jsem na skalní římsu a zhluboka se nadechla. Konečně tu bylo jaro. Miluji jaro!

---

Mé jméno je Adelaide, zkráceně prostě Adel. Podle mého předcházejícího projevu by se dalo snadno hádat, že mým živlem bude země, která vlastně pochází od vládkyně jara. Nebo vzduch, vzhledem k tomu, že přespávám v jeskyni vysoko v horách. Ale není to tak. Já vlastně netuším, co je mým živlem. Nemám žádné zvláštní schopnosti. Nedokážu létat v oblacích, ani chrlit oheň. Pod vodou dlouho nevydržím a květinám nerozumím vůbec. Co když žádný živel prostě neovládám?

Moje matka dokázala ovládat vzduch, stejně tak bratr. Když jsem byla malá, brávali mě mezi sebe na cestě oblohou. Ale to bylo už tak dávno. Předtím než zmizeli beze stopy.

Od té doby se potuluji světem a hledám je, nebo alespoň sebemenší zmínku o jejich osudu. S přibývajícími úplňky však mé naděje stále klesají a já pomalu přestávám věřit. Ale s každým východem slunce přijde nová naděje. Někde tam jsou, ztraceni v Desconeutu, a potřebují mou pomoct. Nebo jen já potřebuji je, aby se konečně vše vyjasnilo?

"Vánku!" zakřičela jsem do jarního vánku. Jaká ironie, třeba donese má slova až k mému bratříčkovi, který nese jeho jméno. Třeba tentokrát uslyší mé volání a přijde za mnou sám…

"Co tu tak křičíš?" ozval se nade mnou nabručený hlas a já leknutím uskočila zpět do jeskyně. Na římsu, kousek od místa, kde jsem před chvílí stála, seskočil mohutný kocour a nechápavě se rozhlížel po na pohled prázdné jeskyni.

Ano, uznávám, jednu zvláštní schopnost mám. Umím od sebe odklonit paprsky světla tak, abych byla neviditelná. Neptejte se, jak to dokážu, sama nemám zdání.

Kocour dál pohledem zkoumal jeskyni, větřil, ale očividně nedospěl k žádnému smysluplnému závěru.

"Kočka pitomá, vyplašilas mi kořist," zamumlal spíše k sobě než ke mně a otočil se k odchodu. Když byl konečně pryč, vydechla jsem a až teď si všimla, že jsem celou dobu zadržovala dech.

Opatrně jsem seskakovala po balvanech tvořící úbočí hor. Celé Jižní pohoří vypadá takhle - holé kamenité svahy, sem tam nějaký ten zakrslý keř. Ale jinak sucho a nevábné teplo, které s ubíhajícím dnem jen zesiluje. Vlastně ani nevím, jak mě napadlo hledat je zrovna tady. Kromě ohnivých koček sem nikdo moc nezbloudí.

A kam že jdu teď? Nemám tušení, kam mě mé tlapky donesou. Poslední dobou se mé pátrání proměnilo v bezcílné bloumání po kraji. Možná bych měla zamířit do Údolí, už dlouho se potuluji v Hraničních horách, mohlo mi něco uniknout.

Sestoupila jsem až na dno úzkého kaňonu, jímž protéká malý potůček. Doufala jsem, že tu aspoň najdu nějakou vhodnou snídani, ale je tu stín a všechny zdejší ještěrky jsou stéle někde zalezlé. Ano, ještěrky, v těchto končinách nic jiného nenajdete.

I přes námitky mého žaludku jsem se vydala dál po proudu. Nikdy jsem tu nebyla, ale v Hraničních horách Desconeutu se všechny toky nakonec stáčí do Údolí k řece Surrye, takže se tu ani nedá zabloudit.

Den pomalu míjel a já se stále trmácela podél potoka. Vůbec jsem si nevšimla, že jsem v uplynulých dnech pokročila tak daleko do hor. Polštářky na tlapkách jsem už měla celé odřené od ostrých hran kamenů lemujících břeh.

Potok se klikatil nazdařbůh krajinou, občas bylo třeba přejít na druhý břeh, neboť najednou tekl podél kolmé skalní stěny, a voda v něm byla strašně ledová, jako připomínka toho, že ještě včera tu vládla zima.

Polední slunce vylákalo z úkrytů pár zvědavých ještěrek a já se konečně mohla najíst, což mi dodalo aspoň trochu energie na další pochod. Chtěla jsem být už pryč z tohohle pustého místa! V zimě Jižní hory posloužily jako dobrý úkryt, protože tady nikdy nenapadne sníh - to by vládce léta nepřežil - ale jinak to bylo smutné a bezútěšné místo.

Najednou se ostré kameny pozvolna změnily ve štěrk, který pode mnou vesele křupal. Zvedla jsem únavou skloněnou hlavu a musela se usmát. Hory se přede mnou konečně rozestoupily a odhalily zelené pláně táhnoucí se do dálky. Vítr ke mně zavál vůni mnoha barevných květin, jež je zdobily.

Po náročném sestupu už mi nezbylo moc energie, abych se vydala aspoň k nejbližšímu lesíku, a tak jsem jen opatrně zalezla pod ostružinový keř stojící opodál a spolu se zapadajícím sluncem usnula bezesným spánkem.

další část

Desconeut - Část 1 - Nové jaro

A je tu první kapitola!

Věnováno Wormely, která pomohla s vymýšlením postav Vládců :)

---

úvod - pojednání o vzniku světa

Kraj byl pokrytý sněhem, který se oslnivě třpytil v záři vycházejícího slunce. Celá příroda utichla, jako by vzdávala hold novému dni. Jako by tušila, že dnešní den je významnější než jakýkoliv jiný.

"Kde zase je? Ještě jsem nezažila, že by někdy vůbec přišel včas…" zamumlala bílá kočka a nevrle švihla ocasem. Seděla na menší sněhové závěji a šedomodré oči upírala směrem k Jižním svahům. Vedle ní nervózně přešlapovala menší tříbarevná kočička s věnečkem květin na hlavě.

"Tak začneme bez něj! No ták, Elizo, prosím…" mňoukla hlasem přetékajícím nedočkavostí a zatočila se dokola.

"Víš, že to nejde, nesmíme porušit rovnováhu," odpověděla její sestra věcně a věnovala jí omluvný pohled. Ten však brzy vystřídal zamračený výraz. "Shimaru!"

"Ups! Promiň, já nechtěla! Vážně ne!" vyjekla malá Shimaru, když jí sníh začal pod tlapkami tát a ze země vyrážely první prvosenky. "To jaro! Vidíš? Ví, že už je čas!" smála se kočička.

"Musíme počkat na Raymonda…" zopakovala Eliza.

"Ten se při našem štěstí objeví nejdříve v poledne," ušklíbl se hnědý kocour, který seděl kousek od koček a nepřítomně pozoroval Strom, pod nímž se sešli.

Shimaru si jen povzdechla a svěsila hlavu. "Raymond vždycky všechno zdržuje! Někdy se mi zdá, že to dělá schválně… Ale no tak! Jak dlouho ještě budeme čekat? Příroda už nemůže déle čekat! Vy to necítíte? To napětí ve vzduchu? Ten příslib nových--"

"Už jde," poznamenala Eliza a přerušila tak zasněnou řeč své jediné sestry. Shimaru i hnědý kocour stočili své pohledy stejným směrem a opravdu! Sněhovou pokrývkou se k nim pomalu brodil světlý kocour, plně zabraný do rozhovoru se dvěma kočkami, které hltaly každé jeho slovo a smály se každé jeho poznámce.

"A jo!" vydechla Shimaru a její nálada se okamžitě zvedla o několik set procent. Vyskočila vesele na závěj vedle Elizy a zvolala: "Raymonde!! Tak už pojď!"

Světlý kocour vrhnul jejím směrem otrávený pohled, pak se zastavil a začal kočkám něco vysvětlovat. Ty jen smutně přikyvovaly, pak se posadily do bílého sněhu a doprovázely kocoura dál už jen pohledem.

"Á, vy čekáte na mě!" zahlaholil, když měl své sourozence na doslech, a věnoval jim široký úsměv. "Jak milé…"

"Dobře víš, že bez tebe začít nemůžeme," zavrčel hnědý kocour.

"Je hezké vědět, že jsem tak potřebný. Bohužel se nemůžu rozkrájet, abych mohl upokojit úplně všechny, kdo vyžadují moji přítomnost. Jaká smůla…" povzdechl si Raymond teatrálně a svěsil uši i ocas.

"To je spíš obrovské štěstí pro celý Desconeut," zamumlal jeho bratr, načež se Shimaru začala neovladatelně smát a zabořila hlavu do sněhu, když se po ní Eliza nechápavě ohlédla. Oba kocouři se měřili zamračenými pohledy. Někde v dáli zahřmělo a na obloze se začaly shánět dešťové mraky.

"Tak dost!" zasáhla Eliza. "Jestli ihned nepřestanete, udělám z vás ledové sochy!"

"To bys neudělala…" odvětil andělským hlasem Raymond. Když se však na svou sestru podíval, už si tím tak jistý nebyl. Z očí jí čišel ledový chlad.

"Raymonde," pravila. "Přišel jsi pozdě. Opět. A ty kočky," kývla směrem ke kočkám, které je stále zvědavě a trochu ustrašeně pozorovaly, "nejsou žádnou omluvou! Máš si plnit své povinnosti!"
"Ale--"

"Žádné ale. Sešli jsme se tu z nějakého důvodu. Ty sám moc dobře víš, jak je dnešní den důležitý. I ty, Saurone," otočila se na svého druhého bratra. "Tak tu prosím přestaňte poměřovat svá ega a pojďme konečně přivolat jaro!"

"Ano!" přitakala Shimaru. "Pojďte už! Včera bylo pozdě!"

Kočky se obřadně rozestavily kolem stromu. Eliza, vládkyně zimy, obsadila sever. Naproti ní se k jihu usadil Raymond, vládce léta. Sauron, vládce podzimu, zaujal pozici na západě a malá Shimaru, vládkyně jara, na východě. Pod každým jejím krokem tál sníh a objevovaly se hnědé ostrůvky, které se okamžitě zazelenaly čerstvou trávou. Eliza se nenápadně odevzdaně usmála. Tohle dělá vždy.

Větve Stromu se chvěly jakoby nedočkavostí, kterou Shimaru nejspíš naplnila celý kraj. Sourozenci naráz zavřeli oči a nechali své myšlenky a magii ve svém nejhlubším nitru volně plynout. Nadvláda zimy končila na další tři čtvrtě roku. Eliza se myšlenkami natahovala do nejvzdálenějších koutů Desconeutu a stahovala moc zimy zpět k severu a k sobě, zatímco Shimaru celému světu rozdávala teplo, život a spoustu nové energie.

Všechno se probouzelo. Kočky to cítily ve vzduchu. Svěží jarní vánek jim pročísl srst a Shimaru byla první, kdo oči otevřel a přerušil tak obřadní chvíli. S veselým výskotem se rozběhla po rozkvetlé louce doprovázena rojem motýlů a nesouhlasných pohledů svých společníků.

Teď tu vládla ona, ztělesnění radosti ze života.

další část

Kočičí válečníci jsou zpět!

Už jsem přestávala věřit. Všichni jsme přestali věřit a zalezli do koutku se staženými ocasy, když nám Albatros několik let odmítal vydat 3. díl našich oblíbenců. Ale ty časy jsou pryč! Vysvitla nová naděje a klany divokých koček opět povstanou a zahltí svět! (Možná ne tak doslovně.)

Hleďte! Albatros opět vydává Divoké kočky! Tentokrát jako "Kočičí válečníci (1) - Vzhůru do divočiny". Vyvstala naděje, že tentokrát vyjde celá série!

Válečníci! Pokud jste tu nějací zbyli. Pozvedněte hrdě hlavy a vyjděte opět na výsluní! Náš čas nadešel!!

Promiňte... Asi... Budu brečet :')

Hluboko v mé mysli

Hluboko v mé mysli,
kde je svět tak neuvěřitelně čistý,
kde nikdo a nic z reality nemůže mít žádný vliv.
Tam můžu být, čím budu chtít,
závodit s větrem a řvát z plných plic,
volná jak pták vznášet se v oblacích
a snít.

Desconeut

Tento svět byl původně stvořen k jiným účelům. Měl sloužit jako podklad k jedné RPG. Ale přestože nikdy nebyla spuštěna, žije si dál vlastním životem. A přes tu dlouhou cestu se konečně jeho příběh dostává až sem...

---

Před mnoha a mnoha úplňky, v časech, jež žádná z koček nepamatuje, se prostorem proháněla divoká magie. Vzdouvala se, vířila a volně přetvářela vesmíry. Její velkolepá sláva však netrvala dlouho - brzy byla potlačena, nahrazena fyzikálními zákony a nucena stáhnout se do nejodlehlejší dimenze.

Tam, na tom nejzazším místě všeho prostoru, se nakupila a dala vzniknout světu, jemuž nebylo obdoby. K nebi se hrdě zvedala pohoří, stříbřité hladiny řek zářily ve světle vycházejícího slunce každého rána a celý kraj byl porostlý bujnou zelení. A uprostřed toho všeho se majestátně tyčil obrovský košatý Strom, v němž se usídlila zbylá magie pulzující novým světem.

Trhlinami v časoprostoru sem přicházeli živočichové obyčejní, ale také se zde zrodila nová magická stvoření, jakým jinde nebylo rovno. Nový svět se stal kouzelným rájem pro všechny, kdo do něj vstoupili.

Pak jednoho krásného dne sem nalezla cestu i skupinka obyčejných koček hledající nové místo k životu. Mezi nimi byla i matka, které se brzy měla narodit koťata. Slabá a vyčerpaná z náročné cesty ulehla ke kořenům onoho Stromu, srdci světa a veškeré jeho magie, a vznášela tiché prosby za své nenarozené potomky.

Když její koťata přišla na svět za svitu úplňku a miliónů hvězd, matka vydechla naposledy a tak nemohla být svědkem zázračného vyslyšení jejích modliteb. Část magické síly opustila kmen stromu a prostoupila těla právě narozených koťat.

S plynoucím časem koťata rostla a sílila. Jak dospívala, pomalu se začínala seznamovat se svými schopnostmi a učila se ovládat magii. Strom se stal jejich rádcem a průvodcem, koťata k němu vzhlížela jako k posvátnému a držela ho ve velké úctě. Jakmile koťata svou moc pochopila a začala jí plně vládnout, došla jim i zodpovědnost, která jim byla svěřena - udržet v novém světě rovnováhu a ochraňovat ho před sebou samým.

Z již dospělých koťat se stali vládci čtyř ročních období, kteří svůj milovaný svět střežili s velkou obezřetností. Podařilo se jim uzavřít časoprostorové trhliny a zamezit tak příchodu dalších tvorů. Získali si pokoru ostatních koček a ty k nim vzhlížely jako ke svým vůdcům.

Jednou svolali všechny kočky ke Stromu. Žádná z nich netušila, co se bude dít, a ploužily se na místo s bázní a sklopenými hlavami. Nikdo se však neodvážil vystoupit proti přání Vládců přírody.

"Byla nám svěřena obrovská moc, to víte všichni. Ale pokud mají kočky vládnout tomuto světu, nechceme to být jen my čtyři. Populace koček se stále rozrůstá a brzy se budou všechny kočky muset vyrovnávat s nástrahami tohoto světa, které číhají mimo údolí, v němž jsme doposud všichni žili. A vy máte právo vyrovnat se všem magickým stvořením tohoto světa stejně jako my!"
S těmito slovy věnovali kočkám část své magické síly, aby jim dali větší šanci na přežití v tomto světě. Vládkyně jara dala kočkám moc země, vládce léta je obdařil silami ohně, vládce podzimu jim umožnil ovládat vodu a vládkyně zimy jim přenechala vládu nad vzduchem.

Tak se kočky rozrůstají a pronikají stále hlouběji do magického světa. Vládnou silami, jež pocházejí přímo od prastaré magie, a Vládci ročních období dohlíží na hladký vývoj událostí.

Vítejte v Desconeutu. Ve světě, v němž vládnou kočky!

číst příběh