Leták - uloz.to

Pokud mi někdo nechce sdělit e-mail, je to zcela pochopitelné. Leták ode mě teď proto najdete také na Ulož.to (zde). Děkuji všem, kteří se zapojili a zapojí :)

Inka

Příběh Diamantového klanu - 12. část

předchozí část

Ohnivka s Černodrápkou seděly v táboře a čistily si kožíšky. Když přišly Stříbrný se Sokolíkem, jen valily oči. Kocouři nebyli pod svým nákladem skoro vidět a obě kočky jim spěchaly pomoci.

"To jste ulovili sami?" divila se Ohnivka a ještě víc, když přikývli.

"Dobrá práce," uznala Černodrápka. Společně donesli úlovek na hromadu a vůně čerstvé kořisti přilákala několik koček. Černé klestí se zvedl od šípkového keře a došel si pro hraboše.

"Doneste taky něco Modroočce, je celý den s koťaty ve školce," kývnul na ně a vrátil se zpátky na vysluněný plácek.

Modroočka seděla v rohu školky a sledovala svá koťata, jak si hrají. Pískově zbarvený kocourek skočil na svou hnědou sestřičku a povalil ji na zem. Hnědým flíčkem kolem oka a špičkou ocásku jí připomínal jejího zesnulého druha, Borovicového ocase. Zemřel dříve, než se koťata narodila. Malá kočička se zmítala v bratrově sevření, ale on jí nedal šanci.

"Vrrr," vrčel jí do ucha, "jsem Dračí dech! Proti mně nemáš šanci!"

Dračí dech byl jedním z nejsilnějších a nejkrutějších válečníků, kteří kdy žili. Když si ho tehdejší velitel nezvolil za svého zástupce, odešel do skal. Po zbytek svého života vraždil kočky, které se k jeho úkrytu jen přiblížili. Říká se, že jeho duch tam straší dodnes, uvězněný mezi životem a smrtí.

Kočička pištěla a vrhala prosebné pohledy směrem k matce.

"To by stačilo," povzdechla si Modroočka. Kocourek pustil svou sestru a ta se rozeběhla schovat ke zlaté kočce.

"Můžu dál?" ozval se hlas od vchodu.

"Jistě, Černodrápko."

Černodrápka vešla dovnitř a pustila před svou sestru hraboše a malou myšku. Koťata se stulila do klubíčka a zavřela očka.

"Děkuji," přikývla Modroočka a pustila se do jídla. Černodrápka seděla vedle ní a čekala, než spořádá všechnu kořist. Koťata vklidu oddechovala a teplé prostředí uspávalo i ji.

"Černé klestí říkal, že jsi celý den ve školce," začala nenuceně.

"Mám strach o koťata, když je tu ta věc s těmi tuláky, nic víc."

Černodrápka přimhouřila oči, ale nic neříkala. Od smrti Borovicového ocase se Modroočka uzavírala do sebe ještě víc než obvykle. Otřela se hlavou o její.

"Víš, že se na mě a Stříbrného můžeš kdykoliv obrátit, ano?" Černodrápka slyšela, jak její sestra zavrněla na souhlas a vydala se na odchod.

Toulka zamračeně přerovnávala bylinky před sebou. Měla je rozdělené na několik hromádek a každou chvíli přehodila jednu sem a druhou tam. Černá jiskra stále spala v kapradí. Před chvílí přišla Lví tlapa a hlídala ji. Dobrovolně. Toulka se zamračila ještě víc a rozhrábla jednu z hromádek.

"Ano, je jich málo," konstatoval Keřoočko, který ji už hodnou chvíli pozoroval a vyřkl tak nahlas to, co se jí honilo hlavou. "Můžeš jít nějaké natrhat."

Toulka se zarazila: "Sama?"

Starý kocour s úsměvem přikývl. Nikdy ji nenechal nic dělat samotnou, vždy na ni dohlížel.

"Jsi mojí učednicí dlouho. Zvládneš to?"

"Ano!" vyjekla Toulka a oči jí zazářily. První samostatný úkol!

Diamantová hvězda klimbala ve svém doupěti a nemohla se zbavit zlých myšlenek. Prosila Hvězdný klan o nějaké znamení, ale to nepřicházelo. Když přišel Stříbrný, otevřela oči a upřela na něj kamenný pohled.

"Sokolík má skvělé lovecké schopnosti, ulovil spoustu kořisti, můžeš se přesvědčit sama," pokynul směrem k východu.

"Ano, cítím to," zašeptala, "výborně."

další část

Jak je, jak bylo, jak se žije? XD

Na přání AranisLey :-)

---

Před dvěma týdny jsme měli jarní prázdniny. Já, můj táta a moje sestra jsme v sobotu brzy ráno vyrazily na hory. Měli jsme před sebou dlouhou cestu a očekávali jsme příjezd kolem čtvrté hodiny odpoledne. Čirou náhodou jsme dorazili o sedm hodin později XD. Jeli jsme přes Německo, kde jsme ztratili spoustu času v kolonách. Nemohli jsme se dostat přes rakousko-německé hranice. Čtyři přechody vedle sebe byly zavřené. Táta říkal, že jsme najeli 400 km navíc.

kolona XD

hotel :)

Ale nakonec to bylo dobré :). Téměř celý týden bylo pěkně, sluníčko svítilo. Oteplilo se až poslední den, to se na tom už vážně nedalo jezdit. Stihli jsme objet celou Sellarondu a bydleli jsme pod Marmoladou. Až teď jsem zjistila, že je to ledovec XD. U bufetů a restaurací měli kromě italské i českou vlajku a já jsem se do ní zbláznila!

bez komentáře XD

No, jo. Potom, když jsem přijela domů, jsem jela na lyžák. Byla to legrace, celkem... Ujala jsem se role kameramana a něco natočila XD. Všichni byli moooc nadšení. Čekám, až se mi to nahraje na youtube, a pak to sem možná dám, pokud budete chtít ;)

Jsem ráda, že jsem doma, chyběli jste mi. Celá komunita a Warrior Cats! S mými přáteli je to všelijaké. Jsem ráda, že vás mám. :)

Příběh Diamantového klanu - 11. část

předchozí část

Byla temná noc. Měsíc se skrýval za černými mraky a těžké dešťové kapky dopadaly kočkám do zplihlých kožichů. Velký mourovatý kocour seděl na větvi mladého buku a sledoval všechny shromážděné. Natržené levé ucho naznačovalo, že je velmi zkušený a tvrdý bojovník. Kočky měly uši sklopené před deštěm a čekaly. Kocour se usmál. Bylo jich hodně a každou chvíli přibývali další. Dnešní noc vybral úmyslně. Déšť smyje všechny pachy a nikdo nepozná, že tam byli. Pomalu zničí klany jeden po druhém a oni si ani nevšimnou, co se stalo. Ale ještě to chvíli potrvá, chtěl mít všechno perfektní.

Sokolík vstal a oklepal ze sebe kapky vody. Provlhlá srst se mu lepila na tělo, pršelo snad celou noc. Rozhlédl se po doupěti. Jiskra s Doubkem už byli na hlídce a Prášek s Datlíkem zatím spali. Brzy je čekal jejich první výcvik. Sokolík se otočil a potichu vyšel z doupěte. Jen letmo pohlédl na hromadu s kořistí a vyběhl ven z tábora. Neměl hlad. Se svým učitelem si dali sraz kousek od Výcvikového paloučku. Protahoval se lesním podrostem a ucítil pach několika koček. Zastavil se, ale nebyl zneklidněný. Zhluboka se nadechl, tu sladkou vůni by poznal kdykoliv. Jiskra... Museli tudy procházet s hlídkou. Pokračoval v cestě, ale nemohl na ni přestat myslet. Jiskra, Jiskřička...

"Sokolíku," kocourek sebou trhl. "Dávej přeci pozor!"

Sokolík potřásl hlavou a několikrát zamrkal: "Co?"

Když se konečně vzpamatoval, zjistil, že předním stojí Stříbrný a netváří se zrovna nadšeně. Sokolík si ani nevšiml, že do něho vrazil.

"Ehm... promiň."

"Ach, ta dnešní mládež," ušklíbl se jeho učitel, "Připraven?"

"Jako vždy!"

"To je fajn," zasmál se Stříbrný, "Budeš lovit odtud až k Modrému potoku. Já tě budu sledovat."

Sokolík vážně přikývl a zmizel v lese.

"Takže Černá jiskra u nás zůstane?"

"Už se ptáš asi potřetí, Jiskro!" zavrčel Tajemný na malou učednici. Spolu se Zimou a Doubkem obcházeli území a kontrolovali hranice.

"Jen to chci vědět jistě."

"Ano, zatím u nás zůstane," odpověděla Zima a otočila se ke svému partnerovi.

"Proč se vždycky tak mračíš?" zašeptala polohlasem, aby je učedníci neslyšeli. Tajemný jen zamručel. Vzpomněl si, jak ráno potkal Noc. Ani se na něj nepodívala, nepozdravila. Prostě ho ignorovala! To teda opravdu nechápal. Vždyť jí nic neudělal! Zakroutil hlavou.

"Tak co je?" vyzvídala dál Zima.

"Ale nic," usmál se a olíznul jí hlavu. Zima si povzdechla a žďuchla do něj. Doubek s Jiskrou je ze zadu pozorovali a šklebili se :P

Noc a Stříbrný dráp čekali na své učedníky na paloučku. Seděli tiše, každý ponořený ve svých myšlenkách.

"Tak co budeme dneska dělat?" křičel Prášek, jakmile je spatřil.

"Nejprve ztišíme hlas a potom to možná budeme probírat," spustil káravě jeho otec.

"Promiň, ale nemohu se dočkat!"

"To věřím, taky jsem byla taková," usmála se Noc. Datlík se posadil a tázavě se jí zahleděl do očí. Oba kocourci byli očividně nedočkaví.

"Co kdybychom jsme si prohlédli území Diamantového klanu?" navrhl Stříbrný dráp.

"Dobrý nápad!" přitakala Noc.

"Jů! Vždycky jsem chtěl vidět útesy!" zajásal Datlík a otočil se k jihozápadu.

"Tak dobrá," smáli se jejich učitelé a celá skupinka vyrazila.

Stříbrný skákal ze stromu na strom a sledoval Sokolíka. Lov mu šel vážně skvěle a Stříbrný se těšil, až to půjde oznámit Diamantové hvězdě. Sokolík právě bravurně ulovil dva hraboše a chystal se na pěnkavu, která slétla na zem pro potravu. Brzy se ona sama stane potravou. Sokolík zaryl své ostré zuby do teplého tělíčka a Stříbrný seskočil vedle něj. Učedník mu hrdě pustil pěnkavu k nohám.

"Jak mi to jde?"

"No," začal Stříbrný, "neměl bych ti nic říkat, ale jen mezi námi, vedeš si moc dobře," mrkl na něj. "Teď to posbíráme a odneseme do tábora, aby nám klan nehladověl."

další část