Konečné řešení...

Vím, že napjatě očekáváte další Diamantový klan, pomalu se k tomu dostávám... Právě jsem dočetla Krysaře a, nevím ani, proč, napadlo mě toto. Jen tak z nenadání jako blesk z čistého nebe...

---

Stála na okraji skalnatého srázu a hleděla dolů, do temné propasti. Zdálo se, že nemá konec. Sebrala ze země kámen a hodila ho dolů. Padal dlouho, jako by nikdy neměl dopadnout. Třásla se strachem a zoufalstvím, ale neměla na výběr. Už se rozhodla. Stále hleděla dolů a nedokázala se přinutit udělat krok do vzduchoprázdna. Ten jediný krok ke konci. K osvobození od všeho zlého.

Začala pomalu couvat, oči stále upřené k propasti. Najednou se zastavila. Mírný vánek jí pročísl zcuchané vlasy a pohladil ji po tváři. Zaklonila hlavu a vzhlédla k nebi posetému hvězdami. Měsíc nesvítil, byl nov.

Jdu za tebou, zašeptala, zhluboka se nadechla a rozeběhla se noční tmou. Před očima jí přeběhl celý její život. Tolik nesplněný snů a přání… Sny o přátelství, lásce, spokojeném dětství. Z mysli jí vyvstal obraz jejího otce. Znovu slyšela matčin hlas, jak zoufale křičí, když ji mlátil. Posměch spolužáků, kteří nikdy nechtěli pochopit její pláč a uzavřenost. Policejní sirény, když cítila naději na lepší život. Ale ten nepřišel, všichni ji zradili. Kamarádi, její přítel. A pak zemřel poslední člověk, na kterém jí kdy záleželo a komu vždy záleželo na ní.

Běžela a vítr jí vál kolem vyčerpaného obličeje. Ztratila vůli žít a tu už jí nikdo nemohl vrátit. Po tváři se jí kutálela slza a ona věděla, že to, co dělá, je správné. Blížila se k cíli a ještě víc zrychlila. Okraj propasti byl blízko. Odrazila se a…

…skočila. Měla pocit, jako kdyby letěla. Snad poprvé v životě se usmála. Roztáhla ruce a nechala gravitaci, aby naplnila její osud. Cítila se volná jako pták. Viděla svou matku, cítila její teplé obětí a po tváři se jí opět kutálely slzy. Ale tentokrát slzy štěstí.

Pak už byla jen tma…

Pražská muzejní noc

Včera - 9.6.2012 - se v Praze od 19 hodin konala již devátá Pražská muzejní noc a já se jí poprvé také zůčastnila...

---

V Praze bylo veřejnosti otevřeno celkem 65 muzejí, galerií atd. Dopravní podnik hlavního města Prahy zajistil dopravu celkem 10 speciálními autobusovými linkami, které byly také zdarma. Výchozí stanice všech linek byla na náměstí Jana Palacha a už půl hodiny před začátkem se tu shromáždily tisíce lidí (tj. můj odhad). Já a Bára (přítelkyně mého táty) jsme si sedly na schody před Rudolfinum a rozjímaly nad tím, kam naše muzejní putování povede.

Nejdříve jsme se chtěly podívat do Rudolfina, ale tam se hrnula taková masa lidí, že jsme si to rozmyslely a zamířily do Uměleckoprůmyslového muzea. Přešly jsme silnici a hledaly dotyčnou budovu. To by ale nesměla být úplně na druhé straně! Tak zase přes celé náměstí... Budovu jsem úspěšně nalezly, ale stejně jsem se musela smát. Bára, pražačka!

V muzeu jsme strávily hodinu a pak jsme se přesunuly na Václavské náměstí, kde v tu chvíli začínal koncert Hollywood night. Orchestr hrál skladby z hollywoodských filmů, jako Titanic, Piráti z Karibiku, Star Wars, Mamma mia atd. Tam jsme strávily další hodinu.

Dále naše kroky vedly do KFC na večeři, jelikož nám kručelo v žaludcích. Když jsme vylezly zpátky do ulice Vodičková, musely jsme chvíli uvažovat, kterým směrem se dát. Rozhodly jsme se pro Náprstkovo muzeum. Ale teď kudy, že?

Bára mě protáhla skrz různé "zkratky" skrz budovy, z čehož jsem byla tedy úplně dezorientovaná, a taky jsem se dozvěděla, že existuje sv. Jiljí! No strašný! XD Tak jdeme dál...

Dorazily jsme do muzea. Na dvoře stály nějaké stánky, které jsem nějak blíže nezkoumala, a nějací dva muži tam bubnovali na africké bubny. Uvnitř se pak nachází trvalá expozice asijských, afrických a amerických kultur. V tu dobu už mě příšerně bolely nohy, protože jsem pitomec a nevzala jsem si pořádné boty. Měla jsem měkkou podrážku a pod nohama cítila každý výmol a to v centru Prahy není zrovna nejlepší. Pak jsme s Bárou dobíhaly na náměstí Jana Palacha a jen tak tak jsme stihly nastoupit na linku č.3.

Vydechla jsem, když jsme konečně seděly, ale vystupovaly jsme hned na první zastávce. Šly jsme do Kláštera sv. Anežky České. Nikdy jsem tam nebyla. Je to opravdu rozlehlá stavba. Také nás napadlo, že bychom se mohly podívat do Španělské synagogy, kterou otevírali v půl jedenácté. Bára říkala, že obyčně je tam drahý vstup. A taky tam stála velká fronta lidí. Nechtělo se nám čekat a už jsme byly unavené, tak jsme na náměstí JP nasedly na pětku a svezly se na Anděl, na metro, a jely jsme domů (k Báře).

Ráno jsem se probudila v půl jedenácté. No, moc jsme toho neobešly, ale co se dá dělat. Za jednu noc se přeci nedá stihnout vše a stejně to končilo už v jednu hodinu ráno.

To to letí!

Za celý květen jsem nenapsala jediný článek, já vím. Pokud je někdo, kdo sem chodí každý den vyhlížet něco nového, tak se omlouvám. V poslední době jsem vůbec neměla čas. Znáte to - škola, škola a zase škola. Tento týden jsme psali srovnávací zkoušky, to bylo taky něco! Nejlépe mi dopadla matematika, kdyby to někoho zajímalo... Ještě, že už budou brzy prázdniny, v poslední době jsem nějaká utahaná a hrozně mě bolí záda!

Ale čas obrovskou rychlostí letí dál, pořád se něco děje. Potřebovala bych alespoň na pár hodin zastavit. Dnešní svět je celý uspěchaný! S Diamantovým klanem jsem se trochu sekla, to se mi občas stane. Mám úplné okno! Achich, uchich... Pokusím se něco vymyslet a pokusím se dohrabat k dalšímu překladu.

Jsem tak ráda, že jsem letos nemusela dělat přijímačky na střední jako většina mých vrstevníků, asi bych byla totálně vyřízená. Celý uplynulý rok a půl byl pro mě dost složitý, ale to byste asi nepochopili... a dost! Nebudu vás přeci zatěžovat svými problémy! Huh... Tak mě napadá... v září jsem začala chodit na výtvarku do naší ZUŠky. Od 25. června do konce července budeme mít výstavu v Kulturním domě, kdyby byl někdo z Neratovic.

S Hnutím za DK bych chtěla samozřejmě pokračovat, nikdo ale neví, jak se věci vyvinou. Koncem června pojedu do Prahy, do Neoluxoru (tj. knihkupectví), a chystám se jim tam podstrčit "pár" letáčků. Abyste si nemysleli, že všechnu práci nechávám na vás.

To je dnes ode mě asi vše. Díky, že se mnou máte ještě trpělivost :)