A je tu první kapitola!
Věnováno Wormely, která pomohla s vymýšlením postav Vládců :)
Kraj byl pokrytý sněhem, který se oslnivě třpytil v záři vycházejícího slunce. Celá příroda utichla, jako by vzdávala hold novému dni. Jako by tušila, že dnešní den je významnější než jakýkoliv jiný.
"Kde zase je? Ještě jsem nezažila, že by někdy vůbec přišel včas…" zamumlala bílá kočka a nevrle švihla ocasem. Seděla na menší sněhové závěji a šedomodré oči upírala směrem k Jižním svahům. Vedle ní nervózně přešlapovala menší tříbarevná kočička s věnečkem květin na hlavě.
"Tak začneme bez něj! No ták, Elizo, prosím…" mňoukla hlasem přetékajícím nedočkavostí a zatočila se dokola.
"Víš, že to nejde, nesmíme porušit rovnováhu," odpověděla její sestra věcně a věnovala jí omluvný pohled. Ten však brzy vystřídal zamračený výraz. "Shimaru!"
"Ups! Promiň, já nechtěla! Vážně ne!" vyjekla malá Shimaru, když jí sníh začal pod tlapkami tát a ze země vyrážely první prvosenky. "To jaro! Vidíš? Ví, že už je čas!" smála se kočička.
"Musíme počkat na Raymonda…" zopakovala Eliza.
"Ten se při našem štěstí objeví nejdříve v poledne," ušklíbl se hnědý kocour, který seděl kousek od koček a nepřítomně pozoroval Strom, pod nímž se sešli.
Shimaru si jen povzdechla a svěsila hlavu. "Raymond vždycky všechno zdržuje! Někdy se mi zdá, že to dělá schválně… Ale no tak! Jak dlouho ještě budeme čekat? Příroda už nemůže déle čekat! Vy to necítíte? To napětí ve vzduchu? Ten příslib nových--"
"Už jde," poznamenala Eliza a přerušila tak zasněnou řeč své jediné sestry. Shimaru i hnědý kocour stočili své pohledy stejným směrem a opravdu! Sněhovou pokrývkou se k nim pomalu brodil světlý kocour, plně zabraný do rozhovoru se dvěma kočkami, které hltaly každé jeho slovo a smály se každé jeho poznámce.
"A jo!" vydechla Shimaru a její nálada se okamžitě zvedla o několik set procent. Vyskočila vesele na závěj vedle Elizy a zvolala: "Raymonde!! Tak už pojď!"
Světlý kocour vrhnul jejím směrem otrávený pohled, pak se zastavil a začal kočkám něco vysvětlovat. Ty jen smutně přikyvovaly, pak se posadily do bílého sněhu a doprovázely kocoura dál už jen pohledem.
"Á, vy čekáte na mě!" zahlaholil, když měl své sourozence na doslech, a věnoval jim široký úsměv. "Jak milé…"
"Dobře víš, že bez tebe začít nemůžeme," zavrčel hnědý kocour.
"Je hezké vědět, že jsem tak potřebný. Bohužel se nemůžu rozkrájet, abych mohl upokojit úplně všechny, kdo vyžadují moji přítomnost. Jaká smůla…" povzdechl si Raymond teatrálně a svěsil uši i ocas.
"To je spíš obrovské štěstí pro celý Desconeut," zamumlal jeho bratr, načež se Shimaru začala neovladatelně smát a zabořila hlavu do sněhu, když se po ní Eliza nechápavě ohlédla. Oba kocouři se měřili zamračenými pohledy. Někde v dáli zahřmělo a na obloze se začaly shánět dešťové mraky.
"Tak dost!" zasáhla Eliza. "Jestli ihned nepřestanete, udělám z vás ledové sochy!"
"To bys neudělala…" odvětil andělským hlasem Raymond. Když se však na svou sestru podíval, už si tím tak jistý nebyl. Z očí jí čišel ledový chlad.
"Raymonde," pravila. "Přišel jsi pozdě. Opět. A ty kočky," kývla směrem ke kočkám, které je stále zvědavě a trochu ustrašeně pozorovaly, "nejsou žádnou omluvou! Máš si plnit své povinnosti!"
"Ale--"
"Žádné ale. Sešli jsme se tu z nějakého důvodu. Ty sám moc dobře víš, jak je dnešní den důležitý. I ty, Saurone," otočila se na svého druhého bratra. "Tak tu prosím přestaňte poměřovat svá ega a pojďme konečně přivolat jaro!"
"Ano!" přitakala Shimaru. "Pojďte už! Včera bylo pozdě!"
Kočky se obřadně rozestavily kolem stromu. Eliza, vládkyně zimy, obsadila sever. Naproti ní se k jihu usadil Raymond, vládce léta. Sauron, vládce podzimu, zaujal pozici na západě a malá Shimaru, vládkyně jara, na východě. Pod každým jejím krokem tál sníh a objevovaly se hnědé ostrůvky, které se okamžitě zazelenaly čerstvou trávou. Eliza se nenápadně odevzdaně usmála. Tohle dělá vždy.
Větve Stromu se chvěly jakoby nedočkavostí, kterou Shimaru nejspíš naplnila celý kraj. Sourozenci naráz zavřeli oči a nechali své myšlenky a magii ve svém nejhlubším nitru volně plynout. Nadvláda zimy končila na další tři čtvrtě roku. Eliza se myšlenkami natahovala do nejvzdálenějších koutů Desconeutu a stahovala moc zimy zpět k severu a k sobě, zatímco Shimaru celému světu rozdávala teplo, život a spoustu nové energie.
Všechno se probouzelo. Kočky to cítily ve vzduchu. Svěží jarní vánek jim pročísl srst a Shimaru byla první, kdo oči otevřel a přerušil tak obřadní chvíli. S veselým výskotem se rozběhla po rozkvetlé louce doprovázena rojem motýlů a nesouhlasných pohledů svých společníků.
Teď tu vládla ona, ztělesnění radosti ze života.
