"Zapaluji oheň západní, oheň lásky, jehož zákony zní: buď laskavý, ochotně pomáhej a žij radostně."

19. 12. 2013

Nikdy se nevzdávám, svůj sen v srdci mám...

Nedávno jsem přišla unavená uprostřed noci domů, zhroutila se na židli a hodila nohy na topení. V tu chvíli jsem měla nějaké prozření, či co, a napůl spící jsem složila básničku... Není to žádné úchvatné dílo a myslím, že k básníkovi mám opravdu hoooodně daleko, ale přesto ji sem dávám :)




Má cesta je dlouhá
a zdaleka nekončí,
já však jdu dál,
já mám svůj cíl.

Tam někde v dáli
čeká můj sen,
na míle vzdálený,
na dosah jen.

Sbírám své síly
jako už mnohokrát,
sražena na kolena
já zkouším znovu vstát.

Popadám dech
a nikdy se nevzdávám,
vím, že to dokážu,
svůj sen v srdci mám...

Víra je základem úspěchu!


foceno v: Lovoš, září 2013

4. 11. 2013

Liebster blog award

Liebster blog award. Že jste o tom nikdy neslyšeli? Nebojte se, taky to vidím poprvé v životě.


V podstatě jde o "řetězovku", kterou si blogeři posílají mezi sebou. Napíšete 10 faktů o sobě, odpovíte na 10 otázek od blogera, jenž Vás nominoval, vymyslíte svých deset otázek a nominujete další blogery (nezapomeňte jim o tom dát vědět). Jak snadně to vypadá, ale vymyslet originální a zároveň smysluplné otázky - navíc deset! - není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát.
Já měla tu čest být nominována hned dvěma blogerkami, Majkelinou a Sandstar, a rozhodla jsem se to shrnout do jednoho článku. Taky holkám ještě jednou moc děkuji, že si na mě v rozsáhlém blogovém světě vzpomněly.

Deset faktů:
1. Jsem hrozný sklerotik a tak si důležité věci musím zapisovat na hřbet ruky, kde je mám neustále na očích. A proč nemám diář? Zapomněla bych se do něj podívat -_-
2. Poslední dobou trpím depresemi, velkými výkyvy nálady a pocitem opuštěnosti.
3. Mám ráda latinu, ale nebaví mě učit se jí. Taky bych se chtěla naučit azbuku a umět hrát na harfu.
4. Umím spoustu věcí, ale nic pořádně. Dělám tak (a nejen tímto) čest svému astrologickému znamení, blížencům. Navíc jsem nerozhodný člověk.
5. Snažím se nevidět na všem jen to špatné, pohlížet na věci i z jejich světlé stránky.
6. Jako jedna z mála mám ráda matematiku, fyziku a chemii. Taky nechápu, proč je někteří lidé nechápou, když jsou většinou tak logické!
7. Ve většině mých nekočičích příbězích vystupuje jako hlavní postava Kaira, mé druhé já. O Kaiře ani těchto příbězích ještě nikdy nikdo neslyšel. Jejich svět existuje jen v mé hlavě a odebírám se tam, když potřebuji uniknout od reality.
8. S většinou mých dobrých přátel jsem se seznámila právě přes blog, se spolužáky si prakticky nerozumím.
9. Nejvíc mi na lidech vadí, když mě ignorují. Víc než kdyby mě zradili.
10. Asi jsem závislá na Howrse :D

Otázky od Majkeliny:
1. Jak často kupuješ knihy?
Poslední dobou moje knihovnička téměř praská ve švech, takže knihy moc nekupuji. Ale do knihkupectví chodím často, minimálně podívat se na novinky z knižního světa a nadýchat se vůně knih. Dříve jsem si musela koupit nějakou knihu praktivky při každé návštěvě, vždycky se objeví nějaká zajímavá :)
2. Baví tě škola?
Baví mě poznávat a učit se novým věcem, ale škola jako taková u mě moc bodů popularity nenabrala. Ve škole se do nás snaží nahustit co nejvíce informací, ale k čemu nám bude umění přeříkání zpamětiti několika učebnic, když nebudeme chápat, o čem mluvíme?
3. Máš oblíbeného spisovatela/spisovatelku? Proč sis ho/ji oblíbila?
Oblíbeného spisovatele vážně nemám. Knihy si vybírám podle jejich námětu, ne podle popularity a známosti autora. Myslím, že každý spisovatel je něčím výjimečný a každý má své dobré i špatné knihy.
4. Jaké bys chtěla vykonávat povolání?
Už jsem říkala, jak nerozhodný člověk jsem? Nedokážu si představit ani na jakou školu půjdu, natož budoucí povolání. (Na gympl jsem nešla bezdůvodně.) Raději o tom nepřemýšlím.
5. Oblíbená televizní reklama?
Při reklamách obvykle přepínám :D
6. Bojíš se výšek, hloubek, nebo ani jednoho?
Nějak extra se nebojím ani jednoho. Hloubky neřeším a beze strachu zdolávám výšiny. Problém mám jen když se mám otočit a jít z těch velkých výšin zpět dolů, to ve mně vždycky hrkne.
7. Kam bys jela na vysněnou dovolenou?
Určitě někam do hor :)
8. Chtěla bys být slavná? Vysvětli to.
Slavná? Asi ne... Například si nedokážu představit, že by mě pronásledovala Nova se svými "exkluzivními reportážemi" a spolu s ostatními novináři by se mi pletla do života. Navíc jsem introvert. Ale musí být zajímavé, když každý, koho potkáte ví, kdo jste.
9. V kolik hodiny obvykle večeříš?
To záleží na tom, kdy dostanu hlad - třeba i v devět večer. Ale když jsou naši doma, podává se večeře obvykle kolem šesté. Jen ve čtvrtek večeřím až kolem jedenácté.
10. Vytočila jsem tě tím, že ti posílám pozvánku do tohoto projektu? :D
Ne, udělala jsi mi radost :D


Otázky od Sandstrar:
1. Pouštíš si před spaním nějaké písničky? Jaké nejčastěji?
Já hudbu moc neposlouchám, a tak si ani před spaním nic nepouštím. To je rozdíl mezi mnou a mou sestrou, která bez toho nemůže žít :D
2. Jaké žánry knih čteš nejraději? Které naopak nenávidíš?
Nejraději mám fantasy, dobrodružnou literaturu a nepohrdnu ani mangou. Zatím jsem nenarazila na žádný žánr, který bych opravdu ze srdce nenáviděla.
3. Máš většinou raději kladné, nebo záporné postavy? Proč?
Hm... zajímavá otázka. Myslím, že u každé knihy je to jinak. Navíc nejde přesně určit hranici mezi kladnými a zápornými postavami.
4. Chtěla bys, aby byl tvůj příběh zfilmován?
To by bylo super, kdo by nechtěl? Ale... radši nebudu trápit chudáky diváky výplody své bujné fantazie.
5. Kterou knihu jsi naposledy přečetla? Líbila se ti?
Posledních pár týdnu se nemůžu dostat přes jednu nedočtenou knihu (a to se vážně snažím!). Ale předtím jsem snad četla Nástrahy lásky od Bertrice Small. To je historický román, který mi půjčila babička... Nebyl tak špatný, ale asi zůstanu u svých knih.
6. Chtěla bys žít v nějakém knižním světe? V jakém a proč?
Nad tím mě nikdy ani nenapadlo přemýšlet. Asi bych chtěla žít ve světě Divokých koček, kde bych jako kočka mohla být součástí klanu a bojovat za něj po boku ostatních :)
7. Jaká byla tvá první přečtená knížka?
Eh, to si vážně nepamatuji! xD
8. Máš raději papírové, nebo elektronické knihy?
Papírové. Elektronické knihy tak hezky nevoní a navíc mě baví otáčet stránky.
9. Rozbrečela jsi se u nějaké knížky?
Ach, ano, přiznávám se, nemusíte mě dál mučit! Bílý tesák mě tenkrát rozbrečel... bylo to... tak dojemné!
10. Ke které knížce se nejraději vracíš?
Ke knihám se moc nevracím. Jediná kniha, kterou jsem četla více než jednou, byly Divoké kočky. WARRIORS FOREVR! =^.^=


Deset otázek ode mě:
1. Co pro tebe tvůj blog znamená? Ovlivnil nějak tvůj život? Jak?
2. Zajímáš se o politické dění v našem státě, nebo pro tebe politika znamená jen bezplatný zisk propisek (a nejen jich) v předvolebních kampaních? :D
3. Jak si představuješ svět za dvacet let?
4. Jakou magickou schopnost bys chtěl/a ovládat? A proč?
5. Co považuješ za svůj největší úspěch?
6. Když už jsme u těch knih... Dáváš přednost sci-fi, fantasy, nebo ani jednomu? Já si sci-fi vs. fantasy zjednodušeně představím jako věda vs. magie, jak jsi na tom ty?
7. Vžíváš se do svých postav a jejich příběhů, když píšeš?
8. Někteří blogeři používají ve svých článcích hodně anglických výrazů. Vadí ti to, nebo je ti to celkem jedno? Či je dokonce taky někdy použiješ?
9. Ech, už nevím, na co se ptát. Jak se máš? :'D
10. Zajímalo by mě, jak velký jsi vlastenec. Jsi hrdý/á na to, že jsi čech/češka? Nebo bys raději žil/a někde jinde (uveď kde a proč)? Průzkumy ukázaly, že velká část našeho národa nezná slova naší hymny -lidi, styďte se-, znáš je ty?


Ano, vymyslet otázky mi dalo největší práci. Vymýšlela jsem je celý večer! A jsem hrdá na to, že jsem je dala dohromady. A zde jsou již šťastní nominovaní blogeři:


a taky vracím zpět Sandstar a Majkelině, aby se nenudily ;)


UŽIJTE SI TO! A VŠEM VÁM, MILÍ ČTENÁŘI, PŘEJI PĚKNÝ ZBYTEK DNE.

Vaše Inka

21. 10. 2013

Listí, mokré koleje a Cryx

Všichni to známe, že? Typický podzimní den, kdy je všude mokro a barevné listí se líně snáší ze stromů. Ano, až na tu ranní mlhu a šílenou zimu byl včera moc pěkný den. Ale jednu věc bych vám v tento den opravdu nedoporučovala...
...jízdu vlakem z Kralup do Slaného!


Pro mě začal den opravdu brzy. Musela jsem si poněkud přivstat, abych stihla vlak, jímž jsem se rozhodla vydat za svou kamarádkou, blogerkou Cryx - alias Wormy (zde). Samozřejmě, že NÁŠ motoráček žádný problém neměl, a i na hodinové čekání na spoj jsem zvyklá (i když by v Kralupech mohli mít měkčí lavice). Problém nastal až v dalším úseku mé cesty...
V 7:47, po dočtení několika kapitol jedné velké knihy, jsem spokojeně usazená na -konečně!- měkké lavici ve spěšňáku opustila Kralupy nad Vltavou a jela směr Zlonice, kde mě měli vyzvednout v 8:24. Vláček svištěl kolem strojů renovujících trať mezi Kralupami a Velvary a zastávek, na kterých staví jen osobáky. Já mezitím sledovala krajinu za oknem a tiše poslouchala halekání ostatních cestujících. Už jsme byli dobrý kus za městem, když tu náhle vlak zastavil. Zamračila jsem se na břízy obklopující trať a snažila se dohlédnout víc dopředu. Samozřejmě marně. Teď by se hodila otázka, proč jsem se nevyklonila z okna jako ostatní? Víte proč? Protože byla zima! Brr. Jen jsem seděla a stále podmračeně přemýšlela, proč stojíme. Pak se stroj dal opět do pohybu. Pokud se téměř nulové rychlosti dá říkat pohyb.
V následujících minutách desítkách minut jsme se jak hlemýždi šinuli kupředu, zastavovali a občas i pár metrů couvali. Vagónem se ozývalo nesouhlasné remcání a i já jsem začínala být netrpělivá. Jako, co to má být? Třešničku tomu nasadila paní průvodčí, která nám oznámila, že je mokrá kolej, navíc zapadaná listím a vlaku to klouže! Tak to bylo fakt moc! Plácla jsem se do čela a začala se smát té absurdní situaci. A my se šinuli dál... Metr dopředu, deset metrů zpět a stát! Zase kousíček dopředu a opět stát. A pořád dokola!
Po zjištění, že už je 8:30 a my ještě nejsme ani ve Slaném, jsem drahé Cryx poslala smsku o svém zpoždění.
"A kde cca jsi?" byla její reakce.
Vykoukla jsem opět z okna. Pak z druhého okna. Po obou stranách se země zvedala do mírného svahu a bylo vidět jen velké množství bříz, borovic a pár dalších stromů... Odpověděla jsem tedy: "Někde mezi stromy," z čehož měla Cryx druhé Vánoce! Následně mě napadlo zapnout navigaci, a tak jsem chvíli seděla namáčnutá na sklo, aby ta věc mohla lépe vyhledat satelity. Tik, tak, tik, tak... ukázalo se, že stojíme těsně před Podlešínem, což byla poslední stanice před Slaným.
8:50. Podlešín. Nevím, proč zastavujeme, když tu vůbec stavit nemáme. Pan strojvedoucí to asi musel rozdýchat a připravit se na zbytek cesty. Do Slaného jsme pak jeli CELKEM normální rychlostí a na nádraží stavěli v 9:24. Hm... to už jsme měli více jak hodinu zpoždění. Ale říkala jsem si, že bychom už mohli jet plynule. Jaká naivita!
Vyjeli jsme ze stanice, minuli jeden přejezd a ejhle! Co nevidím! Vlak opět zpomaluje! A zastavuje. To už všichni hází z okna otrávené pohledy, mezitím co se vlak snaží pohnout dál. Pak se tam nějak přichomýtnul další zaměstnanec Českých drah.
"Tímhle způsobem ten kopec nevyjede," poznamenal k průvodčím, které shodou okolností seděly hned za mnou, takže jsem vše slyšela. Zase jsem měla hroznou chuť se smát a zároveň praštit hlavou o stolek, ale tomu pokušení jsem úspěšně odolávala. Ještě pár dlouhých minut uplynulo, než někdo ohlásil: "Budeme couvat zpátky do Slanýho! Tak se nedivte."
No... tak proč by ne, že? Proč bychom si nemohli užít ještě trochu zábavy? Cestou kolem přejezdu nás doprovázely zvědavé pohledy řidičů. A všech! Vážně, dívala jsem se!
Ve Slaným jsme všichni vystoupili. Nebyla nejmenší šance, že by tahle mašina mohla dojet až do Mostu, kam měla původně namířeno. Zajímalo by mě, jak se tam všichni ti lidé dostali a s jak velkým zpožděním. Ale to v tu chvíli nebyla moje starost, neboť na vedlejší koleji už čekal motoráček, který mě úspěšně dovezl až do Zlonic. To, co dělalo naší mašině jménem Kristýnka takové problémy, vyjel motoráček bez nejmenších obtíží, až jsem se nestačila divit, s jakou rychostí pádí.
A aby toho nebylo málo, když jsem vystoupila z vlaku, na což jsem málem zapomněla, Cryx s mamkou tam nebyly!
"Kde jste?" volám jim.
"Ve Zlonicích, kde ty?"
"Ve Zlonicích, před nádražím, ale nikde vás tu nevidím."
"Ale my jsme taky u nádraží. Zkus popsat své okolí."
"No... Stojím před budovou, u silnice. A jsou tady kaštany."
"Aha... Takže jsi jakoby prošla skrz tu budovu?"
"Vlastně jsem ji obešla, vždyť není tak velká!"
"Tak zkus jít zpátky, jakobys chtěla přejít koleje... A tam počkej, jestli tě z druhé strany neuvidíme."
"Ale... vždyť byste mě stejně neviděli přes ty nákladní vagóny."
"Cože, nákladní vagóny?"
"Ano."
"To je divné...
hlas z pozadí: Já asi vím, kde je...
...tak počkej, kde jsi, my budeme hledat nákladní vagóny."
Tak jsem přecházela podél budovy, abych nezmrzla, a od pusy mi stoupala pára. Nakonec dorazila modrá škodovka, v níž seděly vysmáté Cryx, její mamka a sestra Mája. Vysvětlily mi, že ve Zlonicích jsou dvě nádraží a zastávka. A že čekaly před tou druhou nádražní budovou.
Tak jsme se hezky shledaly a užily si pěkný den. Byly jsme se psy v lese a pak obíraly Cryxin svetr od lesních fragmentů. Taky jsme se shodly, že zpátky bude lepší jet přes Velvary, než riskovat další zpoždění. Jak jsem se již zmínila, mezi Kralupami a Velvary byla výluka, takže jsem se svezla náhradním autobusem. Na zastávku mě odvezla Mája s Cryx a cestou jsme si ještě stihly vyfotit oranžový úplněk. Holky mi ještě zamávaly a pak už jsem se jen nechala dovést na nádraží do Kralup, odkud mě starý známý motoráček odvezl domů...

Poučení ze včerejšího dne zní: Na motoráček žádný vlak nemá!

"Kristýnka"
- neboli vláček, který nás tak zdržel -
zdroj obrázku: http://www.854foto.net/













a hrdinný motoráček!
zdroj obrázku: http://prch.wz.cz/

















Pak tu mám ještě pár fotek z mého foťáčku :)

- podzimní les -
- les -
- bodlák -
- pejsek Zuzka -
- reálný minecraft! -
- oranžový úplněk -
a to nejlepší nakonec...
- Cryxin kocour v květináči! -



"Já jsem kytka... něco se ti snad nezdá?"


































Cryxinu verzi našeho setkání si můžete přečíst na jejím blogu přímo tady.

22. 9. 2013

Školní výlet do Prahy

Ahoj, všichni!
Minulý týden jsme byli na školním výletě v Praze - to jste asi pochopili z nadpisu - a některý z následujících dnů za mnou přišla třídní a požádala mě, abych o tom napsala článek. To už je samo o sobě dost divné, protože mě o nic takového nikdo nikdy nežádá... A tudíž jsem na ni tak divně koukala a přemýšlela, jestli to vůbec myslí vážně, a ona potom vyhrkla: "Tak když máte ten blog..." Eh, eh, cože? Dosud jsem nepochopila, jak na něj mohla jen tak náhodou narazit (to jsem taky dnes zjistila, že mám na blogu napsané celé jméno, a už mi to tak nemožné nepřipadá XD a né, že se tam teď všici podíváte!), a asi bych si měla dávat pozor, co sem píšu, že? :D Každopádně jsem se tomu smála ještě půl dne, tak mi to přišlo absurdní, ale pokusila jsem se nějaký ten článek splácat dohromady a zde máme výsledek.
Osobně si myslím, že to není zrovna nejšťastnější téma, na které by se daly psát články, ale snažila jsem se. A teď by mě zajímalo, co si o tom myslíte vy.
Samozřejmě, pokud bych to měla posílat Vaisovi apod., vyškrtla bych z toho tu ne příliš lichotivou větu o Českých drahách. Především jakožto dcera nádražáka.

Ale no tak! Jsou čtyři ráno, nic extra nečekejte a za překlepy a přehlédnuté chyby se omlouvám. Očekávám však, že mě na ně alespoň upozorníte.


V úterý 17. září 2013 podnikla naše třída alias Sexta B menší výlet do Prahy. Naše cesta směřovala na Staroměstské náměstí a do Klementina, kde jsme si vzájemně přednášeli předem zjištěné informace o různých objektech matematického a fyzikálního významu. Dozvěděli jsme se například více o všemožných časech, které ukazuje Pražský orloj, o historii jeho i Klementina, kudy prochází pražský poledník apod. Následoval rozchod na Václavském náměstí, který každý využil dle svého uvážení.
Do Neratovic jsme se vraceli s drobným zpožděním - jelikož České dráhy jsou úplně neschopné -, ale slavné špagety z naší školní jídelny jsme naštěstí stihli. Hip, hip, hurá!
Nadcházející testík by měl ukázat, zda jsme si z matematicko-fyzikální procházky něco odnesli, nebo jestli jsme se jeli do Prahy jen flákat. Ale jak nás znám, určitě se na něj všichni těší a tiše oslavují geniální nápady naší paní profesorky třídní.

Toť pro dnešek vše… DOBROU NOC, PŘÁTELÉ!

S úctou vaše Inka

P.S. Pokud se k tomu dostanu, mám v plánu napsat článek o křtu nové knihy Michaely Burdové, jehož jsem se v pondělí zúčastnila, ale nic neslibuji!

10. 9. 2013

Divergence

V minulém článku jsem vyprávěla o svém fiktivním setkání s Tris z knihy Divergence a napadlo mě, že bych vás mohla blíže seznámit i s knihou...

6. 9. 2013

Setkání s Tris - původní plná verze

Sedím na zemi a zády se opírám o bílou zeď. Chlad mi z ní proudí do celého těla, ale já ho nevnímám. Nevím, jak dlouho tu jsem, ani proč, jen vím, že už nemám sílu vstát. Mělce dýchám a s téměř odevzdaným výrazem zírám do šedého a pustého světa kolem. Cítím se úplně stejně. Prázdně.
Najednou na rameni ucítím něčí dotek a vzhlédnu. Přede mnou stojí drobná dívka s krátkými světlými vlasy. "Tris?" podivím se, když mi dojde, že je to Beatrice z Divergence. "Kde se tu bereš?"
Nic neříká, jen si mě smutně prohlíží. "Co se děje?" zeptá se tiše.
"Vzdávám to, život nemá smysl…"
"A proč by neměl?" zamračí se na mě, ale její hlas nezní naštvaně. Mám pocit, že přesně ví, co odpovím. Že ví, co se mi honí hlavou.
"Nevím. Jsem jiná než ostatní. Nikdy nikam nezapadám. Stala se ze mě osamělá, zatrpklá holka, která neví, co chce a nikomu na ní nezáleží. Za co takový život stojí? Potkávat dennodenně lidi, kteří mě buď ignorují, nebo se mi vysmějí. Nemít žádný cíl." Chápavě se na mě usměje. "Tebe jsem vždy obdivovala. Za tvoji odvahu a odhodlání stále se prát se životem. Taková já nikdy nebudu. Nejsem na to dost silná…" Slova ze mě vytrysknou jako vodopád. Věřím Tris víc, než komukoliv jinému. Vím, že ona mě pochopí. Taky musela zápolit s pocitem, že nikam nepatří, že je odlišná, divergentní. Sedne si naproti mně a zahledí se mi do očí.
"To přece není pravda," namítne. "Ty to v sobě máš. Odvahu i sílu postavit se všem překážkám. Jen ji musíš objevit." Nečekaně vstane a pomůže mi na nohy.
"Myslíš?" zatvářím se pochybovačně.
"Vím to. A ty to v hloubi duše víš taky. Svět je krutý a je těžké najít místo, kam patříš. Ale nesmíš to vzdát. A musíš ostatním ukázat, že jsi hodna jejich respektu." Zamyslím se nad tím a pomalu mi začíná docházet, že má asi pravdu. Nesmím to jen tak vzdát. "A ještě něco - ty nejsi sama. Máš rodinu, která tě miluje už jen pro to, že jsi. Na to nesmíš zapomínat. Nikdy nejsi sama, i když si tak připadáš." Zhluboka se nadechnu a obdařím Tris úsměvem. Tělem se mi začne rozlévat zvláštní pocit, prázdnota odeznívá.
"Nevzdám to a nezapomenu," přikývnu rázně a sama tomu začínám věřit. Pak si uvědomím, že se svět kolem nás proměnil. Stojíme uprostřed stromové aleje a na modrém nebi svítí slunce. Všude kolem září barvy. "Ale- co se stalo?" nechápavě se rozhlížím kolem.
Tris se rozesměje a vyplaší tak hejno ptáků. "Mě se neptej, tohle je tvůj sen."
"Sen?" vyvalím na ni oči, ale vše začíná dávat větší smysl.
"Ano, ale je čas vstávat," poklepe si na hodinky, které na ruce ve skutečnosti ani nemá. Povzdechnu si a pevně ji obejmu. "Díky," zamumlám a zase se odtáhnu, abych jí viděla do tváře. "Uvidíme se ještě někdy?"
"Jistě," přikývne. "Minimálně při dalším díle!" opět se začne smát, ale její hlas už ke mně doléhá z velké dálky a svět kolem se pomalu vytrácí.

Setkání s Tris - zkrácená verze

Sedím a zády se opírám o bílou zeď. Nevím, jak dlouho tu jsem, ani proč, jen vím, že už nemám sílu vstát. Mělce dýchám a s téměř odevzdaným výrazem zírám do šedého a pustého světa kolem. Cítím se úplně stejně. Prázdně.
Na rameni ucítím něčí dotek a vzhlédnu. Přede mnou stojí drobná dívka se světlými vlasy. "Tris?" podivím se, když mi dojde, že je to Beatrice z Divergence. "Kde se tu bereš?"
Nic neříká, jen si mě prohlíží. "Co se děje?"
"Vzdávám to, život nemá smysl."
"A proč by neměl?" zamračí se, ale její hlas nezní naštvaně. Mám pocit, že přesně ví, co se mi honí hlavou.
"Jsem jiná než ostatní. Nikam nezapadám. Stala se ze mě osamělá, zatrpklá holka, která neví, co chce a nikomu na ní nezáleží. Za co takový život stojí?" Chápavě přikývne. "Tebe jsem vždy obdivovala. Za tvoji odvahu a odhodlání stále se prát se životem. Taková já nikdy nebudu. Nejsem na to dost silná." Slova ze mě proudí jako vodopád. Věřím Tris víc, než komukoli jinému. Vím, že mě pochopí. Taky musela zápolit s pocitem, že nikam nepatří, že je odlišná, divergentní. Sedne si proti mně a zahledí se mi do očí.
"To přece není pravda," namítne. "Ty v sobě máš odvahu i sílu postavit se všem překážkám. Jen ji musíš objevit." Pak vstane a pomůže mi na nohy.
"Myslíš?" zapochybuji.
"Vím to a ty v hloubi duše taky. Je těžké najít místo, kam patříš, ale nesmíš to vzdát. Musíš ostatním ukázat, že jsi hodna jejich respektu." Zamyslím se nad tím a dojde mi, že má pravdu. Nesmím to jen tak vzdát. "A ještě něco - ty nejsi sama. Máš rodinu, která tě miluje už jen pro to, že jsi. Na to nesmíš zapomínat." Obdařím Tris úsměvem. Tělem se mi začne rozlévat zvláštní pocit, prázdnota odeznívá.
"Nevzdám to a nezapomenu," přikývnu a pomalu tomu začínám věřit. "Díky, Tris."

6. 8. 2013

Už nikdy nepojedu tramvají!

Říkáte si, co můžu mít proti tramvajím? Můj zážitek není ani ničím zvláštní ani zajímavý, věřím, že něco podobného zažila spousta z vás. Před pár týdny jsem byla nucena - okolnosti vynechejme - navštívit Prahu a kvůli nedostatku času jsem musela využít i tramvaje.
Já nejsem zvyklá jezdit tramvají a co se týče mé stability - téměř nulová. Při každé zatáčce, zastavení a rozjetí se tramvaje jsem doslova lítala do všech stran. Mně to nevadilo, přišlo mi to hrozně vtipné! Jen lidé kolem mě se příliš nadšeně netvářili. "Chudáci lidé," říkám si. A abych je ušetřila dalšího šíleného zážitku se mnou, rozhodla jsem se omezit své využívání tramvají na ještě větší minimum Smějící se

2. 8. 2013

Příběh Diamantového klanu - 15. část


Černá jiskra se zavrtěla ve spánku a pomalu začínala vnímat své okolí. Cítila, že leží na měkkém podkladu, a do čumáčku ji uhodila vůně čerstvé kořisti. První myšlenka, která jí přišla na mysl, byla: jsem mrtvá? Ale tu okamžitě zavrhla, když si uvědomila hladem svírající se žaludek. Otevřela oči a posadila se. Jen matně si vzpomínala, co se událo. Rozhlížela se kolem, teď když se pomalu vzpamatovala, ucítila ve vzduchu pachy spousty koček. Chvíli jí trvalo, než si dala dvě a dvě dohromady.
"Ale? Tak Šípková Růženka se konečně probudila?" ozval se nečekaně malou mýtinkou kousavý hlas, až Černá Jiskra leknutím nadskočila. Teprve teď si všimla, že jen pár metrů od ní sedí žlutohnědá kočka a pozoruje ji ostřížím zrakem. Z jejího tónu se Černé jiskře zježily chlupy na hřbetě a měla chuť se k té kočce rozeběhnout a jednu jí vrazit. "Co máš za problém?!" prskla místo toho.
Kočka neodpověděla, jen si ji měřila pohledem. Nebyl nepřátelský, spíše nedůvěřivý a opatrný, a Černá jiskra měla pocit, že jí vidí až do hlavy. Vůbec neměla ráda, když si ji někdo takhle prohlížel. Věděla, že vypadá příšerně - malá vychrtlá kočka, směšná napodobenina silné šelmy, kterou byla jen ve svých nejskrytějších snech. Navíc vedle téhle krásné kočky s jantarovýma očima si připadala ještě nicotnější. Její výraz však zůstával kamenný.
Najednou se kapradí ohraničující mýtinku rozhrnulo a na mýtinku vešel starý hnědý kocour.
"Vidím, že už jste se seznámily!" zvolal vesele, když položil na zem králíka, kterého přinesl s sebou z hromady kořisti. "To je dobře, že už jsi vzhůru, Diamantová hvězda by s tebou ráda celou záležitost ještě jednou probrala…"
Černá jiskra nejspíš koukala jako spadlá z Marsu, protože ten kocour se vzápětí rozesmál a přisunul k ní králíka. "Najez se a já ti to vysvětlím…" řekl už s vážnější tváří a sledoval, jak se kočička hladově zakousla do masa. " Diamantová hvězda je naše velitelka. Ta kočka, která s tebou mluvila, když jsi přišla."
"Ale já myslela, že už jsme si vše pověděly," namítla Černá jiskra mezi sousty. Jídlo jí opravdu přišlo vhod a chlácholilo její vzbouřený žaludek. "Že je vše vyřešené - můžu tu zůstat aspoň pár dní."
"Hahaha!" tentokrát se zasmála ta kočka, která ji nejspíš hlídala při spánku. "V tu chvíli jsi byla téměř mrtvá vyčerpáním, mohla jsi říct cokoliv, jen aby sis život zachránila. V této době se na našem území usazují tuláci a určitě nechystají nic dobrého. Myslíš, že tě tu může nechat jen tak? Musí si tě ještě pořádně prověřit…"
"Ale neboj, když řekla, že tu můžeš zůstat, tak taky můžeš. Diamantová hvězda drží slovo," dodal ještě ten kocour. Černá jiskra pohlížela z jednoho na druhého a přemýšlela nad svou bídnou situací. Vydaná na pospas klanu koček, které jí můžou pomoct, ale i zabít. Když zhltla celého králíka, šla zahrabat kosti na kraj mýtinky a už zaslechla jen, jak hnědý kocour říká té kočce: "Dojdi pro Diamantovou, prosím tě, Lví tlapo."


Když Diamantová hvězda spolu se svou zástupkyní, Nocí, a Lví tlapou vešla na mýtinku léčitelů, Černá jiskra už je očekávala sedíce ve svém provizorním pelíšku. Keřoočko ležel stočený na skále a vyhříval na sluníčku svůj starý kožíšek. Jakmile spatřil příchozí kočky, zvedl hlavu v kývnutí na pozdrav a našpicoval uši, aby mu nic neuniklo.
Černá jiskra vstala a sklopila hlavu. Bylo jí to proti srsti, ale uvědomovala si, že jí ty kočky zachránily život. Prostě jí to přišlo vhodné.
"Černá jiskro," oslovila ji Diamantová hvězda, když zastavila kousek od ní. Kočička zvedla hlavu a s kamenným výrazem se zadívala na velitelku. "Já jsem Diamantová hvězda, velitelka Diamantového klanu. Tohle je má zástupkyně, Noc," kývla směrem k černé kočce, která se jí usadila po levém boku. "A tohle je naše věrná válečnice, Lví tlapa," kývla směrem ke druhé kočce, která Černé jiskře věnovala nedůvěřivý pohled. "Keřoočka už znáš, je to náš klanový léčitel," mávla ocasem na Keřoočka a ten jen souhlasně zamručel. "Jak jsem již řekla," pokračovala Diamantová hvězda, "můžeš tu zatím zůstat. Teď stejně nejsi ve stavu, kdy bys mohla někam cestovat… Ale rádi bychom si znovu vyslechly tvůj příběh." Věnovala Černé povzbuzující úsměv a usadila se na pohodlný mech. Noc a Lví tlapa svou velitelku napodobily a Kořoočko zbystřil. Všichni čekali, až kočička spustí.
Černá jiskra přešlápla na místě a přemýšlela, co od ní vlastně čekají. "Vždyť už jsem vám vše řekla… Jsem z daleka. Rodinu ani domov nemám," říkala stručně se stále kamenným výrazem. "Na vaše území mě zahnala liška, o čemž jste se sami přesvědčili…"
Všechny kočky pozorně naslouchaly. "Stručné a výstižné," poznamenal Keřoočko.
"Dobře, věřím ti…" přikývla Diamantová. "Náhodou jsi cestou nenarazila na nějaké tuláky?"
"Tuláky?" Černá jiskra se kysele ušklíbla. "Kdyby vás honila liška přes půl kraje, všímali byste si nějakých tuláků?" Pak se bláznivě zasmála nad absurditou té otázky.
"Má pravdu, to asi ne," pokrčila rameny Noc s úsměvem. V tu chvíli kapradinový tunýlek zašustil a na mýtinku vběhla Toulka s tlamičkou plnou bylinek.
"Ahoj," pozdravila ji Lví tlapa. "Proč jsi tak mokrá?" dodala zvědavě.
"To by mě taky zajímalo," mňoukli Keřoočko a Diamantová hvězda sborově, načež si všichni vyměnili pobavené pohledy. Toulka se zarazila, když tu spatřila tolik významných koček. Upustila bylinky na zem a vyhrkla: "O co jsem přišla?"
Chvíli se rozhostilo naprosté ticho, že by bylo slyšet list ze stromu spadnout. Keřoočko spaloval svou učednici káravým pohledem a kočky vyčkávaly. Černá jiskra se zase posadila, jelikož okolní dění se jí už netýkalo, a tak jí nepřišlo přespříliš zajímavé.
"Ou," špitla Toulka, když jí to došlo. Sklopila ouška k hlavě a trochu se přikrčila pod pohledy čtyř koček. "Byla jsem pro bylinky a cestou jsem se vykoupala v potoce…" zašeptala skoro neslyšně. Nemohla prozradit chudáka Gryfoxe, nic přeci neudělal! Ale lhaní jí taky zrovna moc nešlo.
"Nu dobrá," prohlásil po další odmlce Keřoočko, ale žádná kočka se netvářila příliš přesvědčeně. "Vezmi ty bylinky a dej je k ostatním." Toulka přikývla a popadla bylinky, aby byla co nejdříve zbavena těch nedůvěřivých pohledů, které za ní kočky vrhaly.
"Měli bychom klanu osvětlit současnou situaci…" poznamenala Noc, když se učednice vzdálila.
Diamantová dala své kamarádce za pravdu. "Ale ještě bych s tím tak den počkala. Černá jiskra se mezitím trochu vzpamatuje a já ještě stačím zařídit jednu věc." Spiklenecky zamrkala na zmatené kočky, ale ani jedna se neodvážila protestovat. Pak se velitelka zvedla a chystala se k odchodu.
"Černá jiskro?" vzpomněla si ještě.
"Hm?"
"Být tebou snažila bych se neznepřátelit si klanové kočky. A varuji tě: většina z nich ti nebude moc důvěřovat a budou si tě hlídat, tak žádné blbosti! Lví tlapa ti bude dělat společnost po prvních pár dní… Neškleb se tak! Je sice nedůvěřivá k cizincům, ale jinak je to hodná kočka." Na to se otočila a odešla. Lví tlapa spokojeně přikývla na důraz jejích slov a Noc se tiše zasmála.
"Já vás nyní taky opustím, můj učedník na mě čeká," přidala se Noc a kývla kočkám přátelsky na pozdrav. "Užijte si den!"

Lví tlapa s Černou jiskrou osaměly. Keřoočko sice stéle ležel na skále, ale nevěnoval jim téměř žádnou pozornost. Lví tlapa přistoupila k Černé jiskře a zadívala se jí do očí. Kočička opětovala pohled jen chvíli, pak musela ucuknout.
"Diamantová hvězda ti věří…" zašeptala Lví tlapa a naklonila hlavu na stranu. "Dobrá tedy, zkusím to s tebou. Přeci jen nevypadáš, že bys lhala. Ale opovaž se zklamat mou důvěru! Mělo by to kruté následky," zasyčela zlověstně. Pak se její výraz proměnil a na tváři se jí objevil vřelý úsměv. "Jinak… Vítej v Diamantovém klanu! A teď mě prosím omluv, od rána jsem nic nejedla," dodala a odběhla do tábora. "Hned jsem zpět!" Zavolala ještě přes rameno.
Černá jiskra za ní zmateně koukala. "Jé, ty už jsi vzhůru!" Ozval se za ní další hlas, až se jí leknutím zježily všechny chlupy. "Sakra, musíte mě všichni pořád tak děsit?!" zařvala. Keřoočko pootevřel jedno zavřené oko a nesouhlasně si ji změřil. Černá sklopila uši a pohlédla na kočku, která na ni mluvila.
"Promiň, nechtěla jsem tě vyděsit…" omlouvala se hnědá kočička. "Já jsem Toulka."
Černá jiskra si ji zamračeně prohlížela, ale pak její pohled zjemnil. "Ty jsi ta kočka, která se mě zastala!" došlo jí. Toulka pomalu přikývla. "Děkuji ti, nebýt tebe, Hvězdní vědí, jak bych dopadla!" Kdyby kočky rudly, byla by Toulka rudá jako rajče.
"Ále, to nic nebylo!" mávla tlapkou a přátelsky se na ni usmála. "A se Lví tlapou si starosti nedělej. Před pár měsíci porodila koťata a stále má mateřské instinkty, které teď soustředí na ochranu celého klanu." Ale tu už se vracela Lví tlapa se svačinkou v tlamě a kočičky svůj rozhovor odložily na neurčito.

1. 8. 2013

Všechny blogy o Warrior cats, které kdy existovaly a na které jsem narazila

Tento článek není ani tak pro vás. Je to souhrn všech blogů - i zrušených -, na které jsem kdysi při svém pátrání po stopách Divokých koček na internetu narazila. A proč tu je? Už nechci mít vše v oblíbených odkazech... Obzvášť neaktivní blogy.



Vysvětlivky:
- ZRUŠEN - blog oficiálně prohlášen za zrušený
- DLOUHODOBÁ NEAKTIVITA - poslední článek napsán do konce roku 2014
- NEAKTIVITA - poslední článek napsán do konce srpna
stav k 30.4.2017
Aktivní blogy nově vyzviženy nahoru pro lepší přehled

- NOVÝ, AKTIVNÍ -
Kočičí válečníci a Březový klan (Sluneční záře a Jeřabina)
- NOVÝ, AKTIVNÍ -
Bukový klan (Verčapaulikova/Lipová)
-NOVÝ, AKTIVNÍ -
Období Gepardaklanu; Gepardaklan; Gepardaklan 2; Měsíční klan (Matyáš Packun, pribeh-ohnivouse)
- NOVÝ, AKTIVNÍ -
Orlí klan (Gepardí hvězda)
- NOVÝ, AKTIVNÍ -
- AKTIVNÍ -
- AKTIVNÍ -
Popelavý klan (Ferntem)
- NOVÝ, AKTIVNÍ -
Přímořský klan (Kárka/Sametovka)
-NOVÝ, AKTIVNÍ -
- AKTIVNÍ -
- OBNOVA? -
Vraní, Jasanový a Jalovcový klan (Ztracená tvář a Gepardí střela/hvězda)
- NOVÝ, AKTIVNÍ -
- AKTIVNÍ (OBČAS, jeden nikdy neví) - dříve příběhy Sněžného klanu, pak Kočičí RPG, dnes stále příběhy s kočičími tématy
- NOVÝ, AKTIVNÍ -

- ZRUŠEN - Rainy sice už nepíše, ale informace stále nenápadně aktualizuje ;D

Kapradinový klan (Obláčka)
- NEAKTIVNÍ -
Rysí klan (Jasnoocasá)
- NEKTIVNÍ -
- NEAKTIVNÍ, přesun na Jeepy 2 (viz výš :D) -

Warrior cats stories (Mirari a Mia)
- NEAKTIVITA -
- DLOUHODOBÁ NEAKTIVITA -
Crazy-clan (Eva Linda)
- DLOUHODOBÁ NEAKTIVITA - tento blog mi celkem přišel zvláštní, např. jsem nikdy nepochopila, jak se tedy blogerčin klan jmenuje, ale i tak jsem ji brala jako jednu z nás
Svět příběhů (Zlatá tlapa Elis)
- ZRUŠEN - původně blog o divokých kočkách, potom o všelijakých příbězích, dnes se autorka i se svými příběhy přesunula sem
- DLOUHODOBÁ NEAKTIVITA -
- DLOUHODOBÁ NEAKTIVITA -
Dešťový klan (Červenoočka)
- ZRUŠEN A SMAZÁN -
Ledový klan (Jiskra)
- DLOUHODOBÁ NEAKTIVITA -
- DLOUHODOBÁ NEAKTIVITA -
Krvavý a Mýtický klan (Karamelka a Sandstar alias Črená hvězda)
- NEAKTIVNÍ -
Křišťálový klan
- DLOUHODOBÁ NEAKTIVITA -
- ZRUŠEN A SMAZÁN - dříve příběhy Ledového klanu, poté nespecifikovatelné téma
- DLOUHODOBÁ NEAKTIVITA -
Měsíční klan (Stříbrná hvězda alias Bubble)
- DLOUHODOBÁ NEAKTIVITA -
Měsíční klan (Cinder Hearth)
- DLOUHODOBÁ NEAKTIVITTA -
Měsíční klan (Měsíční hvězda)
- NEAKTIVITA -
Noční klan (Keisi)
- DLOUHODOBÁ NEAKTIVITA -
Válečníci (Misha)
- DLOUHODOBÁ NEAKTIVITA -
Oblačný klan (Lightpaw)
- DLOUHODOBÁ NEAKTIVITA -
Ohnivý klan (Ohnivá hvězda)
- DLOUHODOBÁ NEAKTIVITA -
- ZRUŠEN - ani nestojí za zmínku, téměř žádné články... ale snaha byla o.O
Růžový klan (Serpentaria)
- ZRUŠEN -
- ZRUŠEN -
Safírový klan (TheMentalist)
- DLOUHODOBÁ NEAKTIVITA -
- DLOUHODOBÁ NEAKTIVITA -
Sněžný klan (Veverka alias Jeepy)
- DLOUHODOBÁ NEAKTIVITA -
- DLOUHODOBÁ NEAKTIVITA -
Temný klan (Aais, Skip, Raiwy)
- DLOUHODOBÁ NEAKTIVITA -
Zimní klan (Sandstar)
- ZRUŠEN, STĚHOVÁNÍ BLOGU sem - v současnosti zaměřen spíše na autorčin vlastní svět, Teva sféru
- NEAKTIVNÍ -


- ZRUŠENO -

Je smutné vidět, kolik blogů týkajících se Divokých koček bylo zrušeno či je dlouhodobě neaktivní, což vyjde téměř nastejno. Dříve jsme byli silní, ale naše komunita upadá...

7. 5. 2013

Příběh Diamantového klanu - 14. část


Toulka tlapkala lesem, pod nohama jí šustilo spadané listí. "Hm, hm, hm," broukala si skrz bylinky v tlamě veselou melodii. Nevěřila, že je v lese tolik nebezpečno. Jen letmo se rozhlížela kolem a zastavila u dalšího trsu bylin. Na zem odložila ty, co měla v tlamě, a pozorně si kytku před sebou prohlédla. "Ty se budeš taky hodit…" zašeptala a utrhla ji. Položila ji k ostatním a chystala se je zase zvednout a vrátit se do tábora, ale najednou zahlédla pod keřem králíka. Zakručelo jí v žaludku a ona dostala obrovskou touhu zase lovit. V léčitelském doupěti toho moc nenalovíte…
Instinktivně se přikrčila, zhoupla na zadních nohách a připravovala se každou chvíli vyskočit. Byla tak soustředěná, že si ani nevšimla dvou očí v koruně stromu, které ji tiše pozorovali.

Seděl usazený mezi větvemi a pozoroval kočičku pod sebou. Původně chtěl jen nenápadně projít přes toto území, ale ta kočka se mu líbila. Sledoval, jak se přikrčila a zaměřila se na králičí mládě. V očích měla jiskřičky vzrušení. Tak už skoč! pomyslel si. Na co pořád čekáš? Kočička skočila, ale už bylo pozdě. Králík se dal na útěk. Žlutý kocour si povzdechl a seskočil dolů. Dopadl přímo na kořist a jedním rychlým pohybem ji usmrtil.

Toulka leknutím uskočila zpátky, když se ze stromu někde nad ní snesl kocour a králíka zabil. Jen na něj vyjeveně koukala a nevěděla, jak zareagovat. Kocour popadl mrtvého králíka za kůži a přišel blíž k ní. V očích se mu pobaveně blýskalo. Pustil kořist na zem a přistrčil ji k Toulce: "Kdybys tolik neváhala, chytila bys ho."
V tu chvíli se kočička vzpamatovala, naježila se a připravila k případné obraně. "Ty jsi tulák!" prskla. "A lovíš na území Diamantového klanu."
"A ty jsi léčitelka," poznamenal kocour nevzrušeně. "A kdybych ti toho králíka neulovil, nejspíš bys celý den hladověla."
Toulka se zarazila a v žaludku jí opět zakručelo. "Hm… možná, ale nemůžeš vědět, jestli náhodou nejsem nejobávanější válečník z našeho klanu." Zazubila se a uvolnila svaly na těle. Nevypadalo to, že jí chce kocour ublížit. Rozesmál se a hlavou kývnul k hromádce bylin za ní. Zamračila se na něj. Je to tulák a je na našem území, měla bych ho vyhnat a ne se tu s ním vybavovat! Ale nemohla se k tomu přimět. Přeci jen se ničím neprovinil, toho králíka ulovil pro ni.
Při pomyšlení na jídlo se jí žaludek přímo sevřel v křeči a hlasitě protestoval. Toulka cítila, jak se jí krev žene do tváří, a na okamžik se odvrátila. Když se pohledem vrátila na kocoura, který se mezitím posadil, zjistila, že se na ni mile usmívá. "Tak se najez. Neboj, neskočím ti při tom po krku."
Toulka si tedy s díky vzala králíka a hladově se do něj pustila. Kocour ji při tom pozoroval. Když dojedla, olízla si tlamičku a zahrabala kosti do země.
"Ještě jednou ti děkuji," mňoukla. "Ale měla bych se vrátit do tábora."
"Ou, aha…" podíval se kamsi do dálky a jí se zdálo, že snad v jeho očích vidí smutek.
"Radila bych ti, abys opustil naše území, příště to může být hlídka, na koho narazíš, a ta by se s tebou o ničem nedohadovala."
"O mě se neboj, umím se o sebe postarat," mrknul na ni. "Snad se ještě někdy potkáme, léčitelko."
"Jsem Toulka a nejsem léčitelka… jen učednice."
"Jsi moc skromná, ale jednou zachráníš spousty životů," povzbudivě do ní strčil a ona mu opětovala úsměv. Nějakou chvíli se na sebe dívali, ale najednou atmosféru narušilo vzdálené šustění. Oba natočili uši tím směrem. To nezní jako naši válečníci... napadlo Toulku. Kocour znepokojeně zastříhal ušima a chystal se k odchodu.
"Počkej! Ještě jsi mi neřekl své jméno," zavolala na něj kočička vyčítavě. Šustění se přibližovalo. Kcour na ni už jen letmo pohlédl: "Jsem Gryfox." A běžel vstříc tomu šelestu. Pak se rozhostilo ticho. Toulka se zatajeným dechem naslouchala, jestli neuslyší zvuky bitky, ale nic neslyšela. Jen po chvíli slábnoucí šustění trávy, jak se skupinka, ke které se Gryfox nejspíš přidal, vzdalovala. Toulka popadla své bylinky a zamířila zpět do tábora. Cestou se ještě vykoupala v potoce, aby ze sebe smyla Gryfoxův pach.

Mým drahým čtenářům

Protloukám se životem, jako všichni ostatní, a mojí hlavou přes den projde miliarda myšlenek. Ale jen občas si vzpomenu na svůj blog a na vás. A to mě dost mrzí, i když to asi podle mé poslední aktivity tak nevypadalo. Za posledních osm měsíců se toho v mém životě hodně událo, chodila jsem do tanečních, zamilovala jsem se, a až v posledních dnech jsem zase dokázala myslet na něco jiného než na tohle a školu. Vím, že je to moje věc a vás to možná nezajímá, ale napsat to sem chci. Každopádně jsem před pár dny dostala hroznou chuť zase psát, vrátila jsem se do Cryxiny RP a na blog taky došlo.
V další části Diamantového klanu je jen Toulka s Gryfoxem, ale kdybych se rozepsala o všech postavách, věřte, že tak dlouhý článek by vás po pár odstavcích přestal bavit. Takže za chvíli to sem dám a už pracuji na další části, abyste si nemysleli, že vás zase šidím. I když asi mám za poslednních pár měsíců co dohánět. Doufám, že jste se na mě všichni nevykašlali, i když bych si to asi zasloužila, a že se najde alespoň někdo, kdo si přečte moji upřímnou omluvu. Těmto lidem moc děkuji :)