Toulka tlapkala lesem, pod nohama jí šustilo spadané listí. "Hm, hm, hm," broukala si skrz bylinky v tlamě veselou melodii. Nevěřila, že je v lese tolik nebezpečno. Jen letmo se rozhlížela kolem a zastavila u dalšího trsu bylin. Na zem odložila ty, co měla v tlamě, a pozorně si kytku před sebou prohlédla. "Ty se budeš taky hodit…" zašeptala a utrhla ji. Položila ji k ostatním a chystala se je zase zvednout a vrátit se do tábora, ale najednou zahlédla pod keřem králíka. Zakručelo jí v žaludku a ona dostala obrovskou touhu zase lovit. V léčitelském doupěti toho moc nenalovíte…
Instinktivně se přikrčila, zhoupla na zadních nohách a připravovala se každou chvíli vyskočit. Byla tak soustředěná, že si ani nevšimla dvou očí v koruně stromu, které ji tiše pozorovali.
Seděl usazený mezi větvemi a pozoroval kočičku pod sebou. Původně chtěl jen nenápadně projít přes toto území, ale ta kočka se mu líbila. Sledoval, jak se přikrčila a zaměřila se na králičí mládě. V očích měla jiskřičky vzrušení. Tak už skoč! pomyslel si. Na co pořád čekáš? Kočička skočila, ale už bylo pozdě. Králík se dal na útěk. Žlutý kocour si povzdechl a seskočil dolů. Dopadl přímo na kořist a jedním rychlým pohybem ji usmrtil.
Toulka leknutím uskočila zpátky, když se ze stromu někde nad ní snesl kocour a králíka zabil. Jen na něj vyjeveně koukala a nevěděla, jak zareagovat. Kocour popadl mrtvého králíka za kůži a přišel blíž k ní. V očích se mu pobaveně blýskalo. Pustil kořist na zem a přistrčil ji k Toulce: "Kdybys tolik neváhala, chytila bys ho."
V tu chvíli se kočička vzpamatovala, naježila se a připravila k případné obraně. "Ty jsi tulák!" prskla. "A lovíš na území Diamantového klanu."
"A ty jsi léčitelka," poznamenal kocour nevzrušeně. "A kdybych ti toho králíka neulovil, nejspíš bys celý den hladověla."
Toulka se zarazila a v žaludku jí opět zakručelo. "Hm… možná, ale nemůžeš vědět, jestli náhodou nejsem nejobávanější válečník z našeho klanu." Zazubila se a uvolnila svaly na těle. Nevypadalo to, že jí chce kocour ublížit. Rozesmál se a hlavou kývnul k hromádce bylin za ní. Zamračila se na něj. Je to tulák a je na našem území, měla bych ho vyhnat a ne se tu s ním vybavovat! Ale nemohla se k tomu přimět. Přeci jen se ničím neprovinil, toho králíka ulovil pro ni.
Při pomyšlení na jídlo se jí žaludek přímo sevřel v křeči a hlasitě protestoval. Toulka cítila, jak se jí krev žene do tváří, a na okamžik se odvrátila. Když se pohledem vrátila na kocoura, který se mezitím posadil, zjistila, že se na ni mile usmívá. "Tak se najez. Neboj, neskočím ti při tom po krku."
Toulka si tedy s díky vzala králíka a hladově se do něj pustila. Kocour ji při tom pozoroval. Když dojedla, olízla si tlamičku a zahrabala kosti do země.
"Ještě jednou ti děkuji," mňoukla. "Ale měla bych se vrátit do tábora."
"Ou, aha…" podíval se kamsi do dálky a jí se zdálo, že snad v jeho očích vidí smutek.
"Radila bych ti, abys opustil naše území, příště to může být hlídka, na koho narazíš, a ta by se s tebou o ničem nedohadovala."
"O mě se neboj, umím se o sebe postarat," mrknul na ni. "Snad se ještě někdy potkáme, léčitelko."
"Jsem Toulka a nejsem léčitelka… jen učednice."
"Jsi moc skromná, ale jednou zachráníš spousty životů," povzbudivě do ní strčil a ona mu opětovala úsměv. Nějakou chvíli se na sebe dívali, ale najednou atmosféru narušilo vzdálené šustění. Oba natočili uši tím směrem. To nezní jako naši válečníci... napadlo Toulku. Kocour znepokojeně zastříhal ušima a chystal se k odchodu.
"Počkej! Ještě jsi mi neřekl své jméno," zavolala na něj kočička vyčítavě. Šustění se přibližovalo. Kcour na ni už jen letmo pohlédl: "Jsem Gryfox." A běžel vstříc tomu šelestu. Pak se rozhostilo ticho. Toulka se zatajeným dechem naslouchala, jestli neuslyší zvuky bitky, ale nic neslyšela. Jen po chvíli slábnoucí šustění trávy, jak se skupinka, ke které se Gryfox nejspíš přidal, vzdalovala. Toulka popadla své bylinky a zamířila zpět do tábora. Cestou se ještě vykoupala v potoce, aby ze sebe smyla Gryfoxův pach.
