"Zapaluji oheň západní, oheň lásky, jehož zákony zní: buď laskavý, ochotně pomáhej a žij radostně."

19. 12. 2013

Nikdy se nevzdávám, svůj sen v srdci mám...

Nedávno jsem přišla unavená uprostřed noci domů, zhroutila se na židli a hodila nohy na topení. V tu chvíli jsem měla nějaké prozření, či co, a napůl spící jsem složila básničku... Není to žádné úchvatné dílo a myslím, že k básníkovi mám opravdu hoooodně daleko, ale přesto ji sem dávám :)




Má cesta je dlouhá
a zdaleka nekončí,
já však jdu dál,
já mám svůj cíl.

Tam někde v dáli
čeká můj sen,
na míle vzdálený,
na dosah jen.

Sbírám své síly
jako už mnohokrát,
sražena na kolena
já zkouším znovu vstát.

Popadám dech
a nikdy se nevzdávám,
vím, že to dokážu,
svůj sen v srdci mám...

Víra je základem úspěchu!


foceno v: Lovoš, září 2013

4. 11. 2013

Liebster blog award

Liebster blog award. Že jste o tom nikdy neslyšeli? Nebojte se, taky to vidím poprvé v životě.


V podstatě jde o "řetězovku", kterou si blogeři posílají mezi sebou. Napíšete 10 faktů o sobě, odpovíte na 10 otázek od blogera, jenž Vás nominoval, vymyslíte svých deset otázek a nominujete další blogery (nezapomeňte jim o tom dát vědět). Jak snadně to vypadá, ale vymyslet originální a zároveň smysluplné otázky - navíc deset! - není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát.
Já měla tu čest být nominována hned dvěma blogerkami, Majkelinou a Sandstar, a rozhodla jsem se to shrnout do jednoho článku. Taky holkám ještě jednou moc děkuji, že si na mě v rozsáhlém blogovém světě vzpomněly.

Deset faktů:
1. Jsem hrozný sklerotik a tak si důležité věci musím zapisovat na hřbet ruky, kde je mám neustále na očích. A proč nemám diář? Zapomněla bych se do něj podívat -_-
2. Poslední dobou trpím depresemi, velkými výkyvy nálady a pocitem opuštěnosti.
3. Mám ráda latinu, ale nebaví mě učit se jí. Taky bych se chtěla naučit azbuku a umět hrát na harfu.
4. Umím spoustu věcí, ale nic pořádně. Dělám tak (a nejen tímto) čest svému astrologickému znamení, blížencům. Navíc jsem nerozhodný člověk.
5. Snažím se nevidět na všem jen to špatné, pohlížet na věci i z jejich světlé stránky.
6. Jako jedna z mála mám ráda matematiku, fyziku a chemii. Taky nechápu, proč je někteří lidé nechápou, když jsou většinou tak logické!
7. Ve většině mých nekočičích příbězích vystupuje jako hlavní postava Kaira, mé druhé já. O Kaiře ani těchto příbězích ještě nikdy nikdo neslyšel. Jejich svět existuje jen v mé hlavě a odebírám se tam, když potřebuji uniknout od reality.
8. S většinou mých dobrých přátel jsem se seznámila právě přes blog, se spolužáky si prakticky nerozumím.
9. Nejvíc mi na lidech vadí, když mě ignorují. Víc než kdyby mě zradili.
10. Asi jsem závislá na Howrse :D

Otázky od Majkeliny:
1. Jak často kupuješ knihy?
Poslední dobou moje knihovnička téměř praská ve švech, takže knihy moc nekupuji. Ale do knihkupectví chodím často, minimálně podívat se na novinky z knižního světa a nadýchat se vůně knih. Dříve jsem si musela koupit nějakou knihu praktivky při každé návštěvě, vždycky se objeví nějaká zajímavá :)
2. Baví tě škola?
Baví mě poznávat a učit se novým věcem, ale škola jako taková u mě moc bodů popularity nenabrala. Ve škole se do nás snaží nahustit co nejvíce informací, ale k čemu nám bude umění přeříkání zpamětiti několika učebnic, když nebudeme chápat, o čem mluvíme?
3. Máš oblíbeného spisovatela/spisovatelku? Proč sis ho/ji oblíbila?
Oblíbeného spisovatele vážně nemám. Knihy si vybírám podle jejich námětu, ne podle popularity a známosti autora. Myslím, že každý spisovatel je něčím výjimečný a každý má své dobré i špatné knihy.
4. Jaké bys chtěla vykonávat povolání?
Už jsem říkala, jak nerozhodný člověk jsem? Nedokážu si představit ani na jakou školu půjdu, natož budoucí povolání. (Na gympl jsem nešla bezdůvodně.) Raději o tom nepřemýšlím.
5. Oblíbená televizní reklama?
Při reklamách obvykle přepínám :D
6. Bojíš se výšek, hloubek, nebo ani jednoho?
Nějak extra se nebojím ani jednoho. Hloubky neřeším a beze strachu zdolávám výšiny. Problém mám jen když se mám otočit a jít z těch velkých výšin zpět dolů, to ve mně vždycky hrkne.
7. Kam bys jela na vysněnou dovolenou?
Určitě někam do hor :)
8. Chtěla bys být slavná? Vysvětli to.
Slavná? Asi ne... Například si nedokážu představit, že by mě pronásledovala Nova se svými "exkluzivními reportážemi" a spolu s ostatními novináři by se mi pletla do života. Navíc jsem introvert. Ale musí být zajímavé, když každý, koho potkáte ví, kdo jste.
9. V kolik hodiny obvykle večeříš?
To záleží na tom, kdy dostanu hlad - třeba i v devět večer. Ale když jsou naši doma, podává se večeře obvykle kolem šesté. Jen ve čtvrtek večeřím až kolem jedenácté.
10. Vytočila jsem tě tím, že ti posílám pozvánku do tohoto projektu? :D
Ne, udělala jsi mi radost :D


Otázky od Sandstrar:
1. Pouštíš si před spaním nějaké písničky? Jaké nejčastěji?
Já hudbu moc neposlouchám, a tak si ani před spaním nic nepouštím. To je rozdíl mezi mnou a mou sestrou, která bez toho nemůže žít :D
2. Jaké žánry knih čteš nejraději? Které naopak nenávidíš?
Nejraději mám fantasy, dobrodružnou literaturu a nepohrdnu ani mangou. Zatím jsem nenarazila na žádný žánr, který bych opravdu ze srdce nenáviděla.
3. Máš většinou raději kladné, nebo záporné postavy? Proč?
Hm... zajímavá otázka. Myslím, že u každé knihy je to jinak. Navíc nejde přesně určit hranici mezi kladnými a zápornými postavami.
4. Chtěla bys, aby byl tvůj příběh zfilmován?
To by bylo super, kdo by nechtěl? Ale... radši nebudu trápit chudáky diváky výplody své bujné fantazie.
5. Kterou knihu jsi naposledy přečetla? Líbila se ti?
Posledních pár týdnu se nemůžu dostat přes jednu nedočtenou knihu (a to se vážně snažím!). Ale předtím jsem snad četla Nástrahy lásky od Bertrice Small. To je historický román, který mi půjčila babička... Nebyl tak špatný, ale asi zůstanu u svých knih.
6. Chtěla bys žít v nějakém knižním světe? V jakém a proč?
Nad tím mě nikdy ani nenapadlo přemýšlet. Asi bych chtěla žít ve světě Divokých koček, kde bych jako kočka mohla být součástí klanu a bojovat za něj po boku ostatních :)
7. Jaká byla tvá první přečtená knížka?
Eh, to si vážně nepamatuji! xD
8. Máš raději papírové, nebo elektronické knihy?
Papírové. Elektronické knihy tak hezky nevoní a navíc mě baví otáčet stránky.
9. Rozbrečela jsi se u nějaké knížky?
Ach, ano, přiznávám se, nemusíte mě dál mučit! Bílý tesák mě tenkrát rozbrečel... bylo to... tak dojemné!
10. Ke které knížce se nejraději vracíš?
Ke knihám se moc nevracím. Jediná kniha, kterou jsem četla více než jednou, byly Divoké kočky. WARRIORS FOREVR! =^.^=


Deset otázek ode mě:
1. Co pro tebe tvůj blog znamená? Ovlivnil nějak tvůj život? Jak?
2. Zajímáš se o politické dění v našem státě, nebo pro tebe politika znamená jen bezplatný zisk propisek (a nejen jich) v předvolebních kampaních? :D
3. Jak si představuješ svět za dvacet let?
4. Jakou magickou schopnost bys chtěl/a ovládat? A proč?
5. Co považuješ za svůj největší úspěch?
6. Když už jsme u těch knih... Dáváš přednost sci-fi, fantasy, nebo ani jednomu? Já si sci-fi vs. fantasy zjednodušeně představím jako věda vs. magie, jak jsi na tom ty?
7. Vžíváš se do svých postav a jejich příběhů, když píšeš?
8. Někteří blogeři používají ve svých článcích hodně anglických výrazů. Vadí ti to, nebo je ti to celkem jedno? Či je dokonce taky někdy použiješ?
9. Ech, už nevím, na co se ptát. Jak se máš? :'D
10. Zajímalo by mě, jak velký jsi vlastenec. Jsi hrdý/á na to, že jsi čech/češka? Nebo bys raději žil/a někde jinde (uveď kde a proč)? Průzkumy ukázaly, že velká část našeho národa nezná slova naší hymny -lidi, styďte se-, znáš je ty?


Ano, vymyslet otázky mi dalo největší práci. Vymýšlela jsem je celý večer! A jsem hrdá na to, že jsem je dala dohromady. A zde jsou již šťastní nominovaní blogeři:


a taky vracím zpět Sandstar a Majkelině, aby se nenudily ;)


UŽIJTE SI TO! A VŠEM VÁM, MILÍ ČTENÁŘI, PŘEJI PĚKNÝ ZBYTEK DNE.

Vaše Inka

21. 10. 2013

Listí, mokré koleje a Cryx

Všichni to známe, že? Typický podzimní den, kdy je všude mokro a barevné listí se líně snáší ze stromů. Ano, až na tu ranní mlhu a šílenou zimu byl včera moc pěkný den. Ale jednu věc bych vám v tento den opravdu nedoporučovala...
...jízdu vlakem z Kralup do Slaného!


Pro mě začal den opravdu brzy. Musela jsem si poněkud přivstat, abych stihla vlak, jímž jsem se rozhodla vydat za svou kamarádkou, blogerkou Cryx - alias Wormy (zde). Samozřejmě, že NÁŠ motoráček žádný problém neměl, a i na hodinové čekání na spoj jsem zvyklá (i když by v Kralupech mohli mít měkčí lavice). Problém nastal až v dalším úseku mé cesty...
V 7:47, po dočtení několika kapitol jedné velké knihy, jsem spokojeně usazená na -konečně!- měkké lavici ve spěšňáku opustila Kralupy nad Vltavou a jela směr Zlonice, kde mě měli vyzvednout v 8:24. Vláček svištěl kolem strojů renovujících trať mezi Kralupami a Velvary a zastávek, na kterých staví jen osobáky. Já mezitím sledovala krajinu za oknem a tiše poslouchala halekání ostatních cestujících. Už jsme byli dobrý kus za městem, když tu náhle vlak zastavil. Zamračila jsem se na břízy obklopující trať a snažila se dohlédnout víc dopředu. Samozřejmě marně. Teď by se hodila otázka, proč jsem se nevyklonila z okna jako ostatní? Víte proč? Protože byla zima! Brr. Jen jsem seděla a stále podmračeně přemýšlela, proč stojíme. Pak se stroj dal opět do pohybu. Pokud se téměř nulové rychlosti dá říkat pohyb.
V následujících minutách desítkách minut jsme se jak hlemýždi šinuli kupředu, zastavovali a občas i pár metrů couvali. Vagónem se ozývalo nesouhlasné remcání a i já jsem začínala být netrpělivá. Jako, co to má být? Třešničku tomu nasadila paní průvodčí, která nám oznámila, že je mokrá kolej, navíc zapadaná listím a vlaku to klouže! Tak to bylo fakt moc! Plácla jsem se do čela a začala se smát té absurdní situaci. A my se šinuli dál... Metr dopředu, deset metrů zpět a stát! Zase kousíček dopředu a opět stát. A pořád dokola!
Po zjištění, že už je 8:30 a my ještě nejsme ani ve Slaném, jsem drahé Cryx poslala smsku o svém zpoždění.
"A kde cca jsi?" byla její reakce.
Vykoukla jsem opět z okna. Pak z druhého okna. Po obou stranách se země zvedala do mírného svahu a bylo vidět jen velké množství bříz, borovic a pár dalších stromů... Odpověděla jsem tedy: "Někde mezi stromy," z čehož měla Cryx druhé Vánoce! Následně mě napadlo zapnout navigaci, a tak jsem chvíli seděla namáčnutá na sklo, aby ta věc mohla lépe vyhledat satelity. Tik, tak, tik, tak... ukázalo se, že stojíme těsně před Podlešínem, což byla poslední stanice před Slaným.
8:50. Podlešín. Nevím, proč zastavujeme, když tu vůbec stavit nemáme. Pan strojvedoucí to asi musel rozdýchat a připravit se na zbytek cesty. Do Slaného jsme pak jeli CELKEM normální rychlostí a na nádraží stavěli v 9:24. Hm... to už jsme měli více jak hodinu zpoždění. Ale říkala jsem si, že bychom už mohli jet plynule. Jaká naivita!
Vyjeli jsme ze stanice, minuli jeden přejezd a ejhle! Co nevidím! Vlak opět zpomaluje! A zastavuje. To už všichni hází z okna otrávené pohledy, mezitím co se vlak snaží pohnout dál. Pak se tam nějak přichomýtnul další zaměstnanec Českých drah.
"Tímhle způsobem ten kopec nevyjede," poznamenal k průvodčím, které shodou okolností seděly hned za mnou, takže jsem vše slyšela. Zase jsem měla hroznou chuť se smát a zároveň praštit hlavou o stolek, ale tomu pokušení jsem úspěšně odolávala. Ještě pár dlouhých minut uplynulo, než někdo ohlásil: "Budeme couvat zpátky do Slanýho! Tak se nedivte."
No... tak proč by ne, že? Proč bychom si nemohli užít ještě trochu zábavy? Cestou kolem přejezdu nás doprovázely zvědavé pohledy řidičů. A všech! Vážně, dívala jsem se!
Ve Slaným jsme všichni vystoupili. Nebyla nejmenší šance, že by tahle mašina mohla dojet až do Mostu, kam měla původně namířeno. Zajímalo by mě, jak se tam všichni ti lidé dostali a s jak velkým zpožděním. Ale to v tu chvíli nebyla moje starost, neboť na vedlejší koleji už čekal motoráček, který mě úspěšně dovezl až do Zlonic. To, co dělalo naší mašině jménem Kristýnka takové problémy, vyjel motoráček bez nejmenších obtíží, až jsem se nestačila divit, s jakou rychostí pádí.
A aby toho nebylo málo, když jsem vystoupila z vlaku, na což jsem málem zapomněla, Cryx s mamkou tam nebyly!
"Kde jste?" volám jim.
"Ve Zlonicích, kde ty?"
"Ve Zlonicích, před nádražím, ale nikde vás tu nevidím."
"Ale my jsme taky u nádraží. Zkus popsat své okolí."
"No... Stojím před budovou, u silnice. A jsou tady kaštany."
"Aha... Takže jsi jakoby prošla skrz tu budovu?"
"Vlastně jsem ji obešla, vždyť není tak velká!"
"Tak zkus jít zpátky, jakobys chtěla přejít koleje... A tam počkej, jestli tě z druhé strany neuvidíme."
"Ale... vždyť byste mě stejně neviděli přes ty nákladní vagóny."
"Cože, nákladní vagóny?"
"Ano."
"To je divné...
hlas z pozadí: Já asi vím, kde je...
...tak počkej, kde jsi, my budeme hledat nákladní vagóny."
Tak jsem přecházela podél budovy, abych nezmrzla, a od pusy mi stoupala pára. Nakonec dorazila modrá škodovka, v níž seděly vysmáté Cryx, její mamka a sestra Mája. Vysvětlily mi, že ve Zlonicích jsou dvě nádraží a zastávka. A že čekaly před tou druhou nádražní budovou.
Tak jsme se hezky shledaly a užily si pěkný den. Byly jsme se psy v lese a pak obíraly Cryxin svetr od lesních fragmentů. Taky jsme se shodly, že zpátky bude lepší jet přes Velvary, než riskovat další zpoždění. Jak jsem se již zmínila, mezi Kralupami a Velvary byla výluka, takže jsem se svezla náhradním autobusem. Na zastávku mě odvezla Mája s Cryx a cestou jsme si ještě stihly vyfotit oranžový úplněk. Holky mi ještě zamávaly a pak už jsem se jen nechala dovést na nádraží do Kralup, odkud mě starý známý motoráček odvezl domů...

Poučení ze včerejšího dne zní: Na motoráček žádný vlak nemá!

"Kristýnka"
- neboli vláček, který nás tak zdržel -
zdroj obrázku: http://www.854foto.net/













a hrdinný motoráček!
zdroj obrázku: http://prch.wz.cz/

















Pak tu mám ještě pár fotek z mého foťáčku :)

- podzimní les -
- les -
- bodlák -
- pejsek Zuzka -
- reálný minecraft! -
- oranžový úplněk -
a to nejlepší nakonec...
- Cryxin kocour v květináči! -



"Já jsem kytka... něco se ti snad nezdá?"


































Cryxinu verzi našeho setkání si můžete přečíst na jejím blogu přímo tady.

22. 9. 2013

Školní výlet do Prahy

Ahoj, všichni!
Minulý týden jsme byli na školním výletě v Praze - to jste asi pochopili z nadpisu - a některý z následujících dnů za mnou přišla třídní a požádala mě, abych o tom napsala článek. To už je samo o sobě dost divné, protože mě o nic takového nikdo nikdy nežádá... A tudíž jsem na ni tak divně koukala a přemýšlela, jestli to vůbec myslí vážně, a ona potom vyhrkla: "Tak když máte ten blog..." Eh, eh, cože? Dosud jsem nepochopila, jak na něj mohla jen tak náhodou narazit (to jsem taky dnes zjistila, že mám na blogu napsané celé jméno, a už mi to tak nemožné nepřipadá XD a né, že se tam teď všici podíváte!), a asi bych si měla dávat pozor, co sem píšu, že? :D Každopádně jsem se tomu smála ještě půl dne, tak mi to přišlo absurdní, ale pokusila jsem se nějaký ten článek splácat dohromady a zde máme výsledek.
Osobně si myslím, že to není zrovna nejšťastnější téma, na které by se daly psát články, ale snažila jsem se. A teď by mě zajímalo, co si o tom myslíte vy.
Samozřejmě, pokud bych to měla posílat Vaisovi apod., vyškrtla bych z toho tu ne příliš lichotivou větu o Českých drahách. Především jakožto dcera nádražáka.

Ale no tak! Jsou čtyři ráno, nic extra nečekejte a za překlepy a přehlédnuté chyby se omlouvám. Očekávám však, že mě na ně alespoň upozorníte.


V úterý 17. září 2013 podnikla naše třída alias Sexta B menší výlet do Prahy. Naše cesta směřovala na Staroměstské náměstí a do Klementina, kde jsme si vzájemně přednášeli předem zjištěné informace o různých objektech matematického a fyzikálního významu. Dozvěděli jsme se například více o všemožných časech, které ukazuje Pražský orloj, o historii jeho i Klementina, kudy prochází pražský poledník apod. Následoval rozchod na Václavském náměstí, který každý využil dle svého uvážení.
Do Neratovic jsme se vraceli s drobným zpožděním - jelikož České dráhy jsou úplně neschopné -, ale slavné špagety z naší školní jídelny jsme naštěstí stihli. Hip, hip, hurá!
Nadcházející testík by měl ukázat, zda jsme si z matematicko-fyzikální procházky něco odnesli, nebo jestli jsme se jeli do Prahy jen flákat. Ale jak nás znám, určitě se na něj všichni těší a tiše oslavují geniální nápady naší paní profesorky třídní.

Toť pro dnešek vše… DOBROU NOC, PŘÁTELÉ!

S úctou vaše Inka

P.S. Pokud se k tomu dostanu, mám v plánu napsat článek o křtu nové knihy Michaely Burdové, jehož jsem se v pondělí zúčastnila, ale nic neslibuji!

10. 9. 2013

Divergence

V minulém článku jsem vyprávěla o svém fiktivním setkání s Tris z knihy Divergence a napadlo mě, že bych vás mohla blíže seznámit i s knihou...

6. 9. 2013

Setkání s Tris - původní plná verze

Sedím na zemi a zády se opírám o bílou zeď. Chlad mi z ní proudí do celého těla, ale já ho nevnímám. Nevím, jak dlouho tu jsem, ani proč, jen vím, že už nemám sílu vstát. Mělce dýchám a s téměř odevzdaným výrazem zírám do šedého a pustého světa kolem. Cítím se úplně stejně. Prázdně.
Najednou na rameni ucítím něčí dotek a vzhlédnu. Přede mnou stojí drobná dívka s krátkými světlými vlasy. "Tris?" podivím se, když mi dojde, že je to Beatrice z Divergence. "Kde se tu bereš?"
Nic neříká, jen si mě smutně prohlíží. "Co se děje?" zeptá se tiše.
"Vzdávám to, život nemá smysl…"
"A proč by neměl?" zamračí se na mě, ale její hlas nezní naštvaně. Mám pocit, že přesně ví, co odpovím. Že ví, co se mi honí hlavou.
"Nevím. Jsem jiná než ostatní. Nikdy nikam nezapadám. Stala se ze mě osamělá, zatrpklá holka, která neví, co chce a nikomu na ní nezáleží. Za co takový život stojí? Potkávat dennodenně lidi, kteří mě buď ignorují, nebo se mi vysmějí. Nemít žádný cíl." Chápavě se na mě usměje. "Tebe jsem vždy obdivovala. Za tvoji odvahu a odhodlání stále se prát se životem. Taková já nikdy nebudu. Nejsem na to dost silná…" Slova ze mě vytrysknou jako vodopád. Věřím Tris víc, než komukoliv jinému. Vím, že ona mě pochopí. Taky musela zápolit s pocitem, že nikam nepatří, že je odlišná, divergentní. Sedne si naproti mně a zahledí se mi do očí.
"To přece není pravda," namítne. "Ty to v sobě máš. Odvahu i sílu postavit se všem překážkám. Jen ji musíš objevit." Nečekaně vstane a pomůže mi na nohy.
"Myslíš?" zatvářím se pochybovačně.
"Vím to. A ty to v hloubi duše víš taky. Svět je krutý a je těžké najít místo, kam patříš. Ale nesmíš to vzdát. A musíš ostatním ukázat, že jsi hodna jejich respektu." Zamyslím se nad tím a pomalu mi začíná docházet, že má asi pravdu. Nesmím to jen tak vzdát. "A ještě něco - ty nejsi sama. Máš rodinu, která tě miluje už jen pro to, že jsi. Na to nesmíš zapomínat. Nikdy nejsi sama, i když si tak připadáš." Zhluboka se nadechnu a obdařím Tris úsměvem. Tělem se mi začne rozlévat zvláštní pocit, prázdnota odeznívá.
"Nevzdám to a nezapomenu," přikývnu rázně a sama tomu začínám věřit. Pak si uvědomím, že se svět kolem nás proměnil. Stojíme uprostřed stromové aleje a na modrém nebi svítí slunce. Všude kolem září barvy. "Ale- co se stalo?" nechápavě se rozhlížím kolem.
Tris se rozesměje a vyplaší tak hejno ptáků. "Mě se neptej, tohle je tvůj sen."
"Sen?" vyvalím na ni oči, ale vše začíná dávat větší smysl.
"Ano, ale je čas vstávat," poklepe si na hodinky, které na ruce ve skutečnosti ani nemá. Povzdechnu si a pevně ji obejmu. "Díky," zamumlám a zase se odtáhnu, abych jí viděla do tváře. "Uvidíme se ještě někdy?"
"Jistě," přikývne. "Minimálně při dalším díle!" opět se začne smát, ale její hlas už ke mně doléhá z velké dálky a svět kolem se pomalu vytrácí.

Setkání s Tris - zkrácená verze

Sedím a zády se opírám o bílou zeď. Nevím, jak dlouho tu jsem, ani proč, jen vím, že už nemám sílu vstát. Mělce dýchám a s téměř odevzdaným výrazem zírám do šedého a pustého světa kolem. Cítím se úplně stejně. Prázdně.
Na rameni ucítím něčí dotek a vzhlédnu. Přede mnou stojí drobná dívka se světlými vlasy. "Tris?" podivím se, když mi dojde, že je to Beatrice z Divergence. "Kde se tu bereš?"
Nic neříká, jen si mě prohlíží. "Co se děje?"
"Vzdávám to, život nemá smysl."
"A proč by neměl?" zamračí se, ale její hlas nezní naštvaně. Mám pocit, že přesně ví, co se mi honí hlavou.
"Jsem jiná než ostatní. Nikam nezapadám. Stala se ze mě osamělá, zatrpklá holka, která neví, co chce a nikomu na ní nezáleží. Za co takový život stojí?" Chápavě přikývne. "Tebe jsem vždy obdivovala. Za tvoji odvahu a odhodlání stále se prát se životem. Taková já nikdy nebudu. Nejsem na to dost silná." Slova ze mě proudí jako vodopád. Věřím Tris víc, než komukoli jinému. Vím, že mě pochopí. Taky musela zápolit s pocitem, že nikam nepatří, že je odlišná, divergentní. Sedne si proti mně a zahledí se mi do očí.
"To přece není pravda," namítne. "Ty v sobě máš odvahu i sílu postavit se všem překážkám. Jen ji musíš objevit." Pak vstane a pomůže mi na nohy.
"Myslíš?" zapochybuji.
"Vím to a ty v hloubi duše taky. Je těžké najít místo, kam patříš, ale nesmíš to vzdát. Musíš ostatním ukázat, že jsi hodna jejich respektu." Zamyslím se nad tím a dojde mi, že má pravdu. Nesmím to jen tak vzdát. "A ještě něco - ty nejsi sama. Máš rodinu, která tě miluje už jen pro to, že jsi. Na to nesmíš zapomínat." Obdařím Tris úsměvem. Tělem se mi začne rozlévat zvláštní pocit, prázdnota odeznívá.
"Nevzdám to a nezapomenu," přikývnu a pomalu tomu začínám věřit. "Díky, Tris."