Liebster blog award 2

Jelikož mi Sneu a AranisLea vrátily slovo, mám tu opět Liebster blog award! Tramtadadá!

(Kdo neví, oč jde, nechť ho kroky zavedou SEM)

Tak vám děkuji, holky... Ale předem předesílám, že už dál nikoho nominovat nebudu, vymýšlení otázek mě vážně nebaví :D

---

Deset faktů:
1. Moc ráda jezdím vlakem a ráda mám i samotné České dráhy. Takže jestli proti nim něco máte, pojďte si to vyříkat se mnou... :D

2. Fanaticky třídím odpad.

3. Vždycky jsem chtěla šermovat, střílet z luku a jezdit na koni. Dnes už mi zbývá jen sehnat luk!

4. Lidé říkají, že jsem blázen. Já jim říkám, že je to relativní pojem.

5. Moje sestra je držka, nechce mi poradit :'D

6. Sbírám spooooooustu věcí. A ještě víc jich skladuji jen tak. Co když se budou někdy hodit?

7. Moje knihovnička praská ve švech... A to doslova.

8. Co můžeš udělat zítra... s tím se nezatěžuj teď!

9. Mám pocit, že uvnitř mého tichého, nespolečenského človíčka je něco šíleného, co se dere na povrch. To něco chce křičet, vřískat, třískat a miliardu dalších věcí, takže... nechtěla bych být u toho, až k tomu dojde.

10. Máme to ale krásný den... Hvězdní s vámi, přátelé!

Otázky od Snoew:

1. Cos naposledy držel/a v ruce?

Myš od počítače... a pramen svých vlasů :D

2. Umíš azbuku?

Ne... Prozatím!

3. Jaká je tvoje nejoblíbenější knižní postava?

Žádná není...

4. Jak často sleduješ televizi?

Zhruba... necelou hodinu týdně - když projdu náhodou kolem a vidím něco zajímavého, což se stane zřídkakdy.

5. Umíš hrát na nějaký hudební nástroj?

Umím zahrát D dur a E moll na kytaře, počítá se to? :'D Ale chtěla bych hrát na klavír.

6. Oblíbená barva?

Žlutá jako Slunce, zelená jako jarní tráva a hnědá.

7. Levá × Pravá?

Křížek uprostřed.

8. Oblíbený dopravní prostředek?

Starý známý motoráček :)

9. Dělal/a jsi v životě něco životu nebezpečného?

Ano... seznámila jsem se s tebou a Rasty XD A skoro se nechala zajet tramvají (viz předchozí článek).

10. Rozbrečel/a ses někdy u filmíku?

Samozřejmě.

Otázky od AranisLey:

1. Existuje něco, bez čeho prostě nevydržíš ani den?

Ano. Čokoláda!!

2. Máš domácí zvířátko? Pokud ano, jaké?

Ano, prosím:

Cliff - anglický kokršpaněl

Jina - labrador (chudinka se nerada fotí :D)

a kocourek (každý mu říká jinak) - nenechte se zmást nevinným výrazem, pěkná potvora je to!

3. Pokud čteš/posloucháš hudbu, co je tvůj oblíbený styl?

Z knih mám nejraději fantasy, nabízejí neomezené možnosti! Ale ani ostatními žánry neopovrhuji. Hudbu prakticky neposlouchám.

4. Existuje něco, co doopravdy nenávidíš?

Pokud ano, nevím o tom. V mém životě není pro nenávist místo.

5. Jací lidé jsou ti sympatičtí a jací naopak ne? Dáváš hodně na drby a předsudky (tady u toho ať už jde o cokoli)?

Každý člověk je jiný, originální. Nemůžeš lidi jen tak rozdělit na půlku a říct: "tahle část mi je sympatická". Nad drby a předsudky se někdy pozastavím, ale raději si zjistím sama, co je dotyčný člověk zač.

6. Jsi kulturně zaměřený/á? Pokud jo, jaké akce a podle čeho si vybíráš?

Dobře... Co znamená "být kulturně zaměřený"? :D Jinak na moc akcí nechodím, nejsem moc společenský člověk - leda s dobrými přáteli.

7. Baví tě škola? Uznávám, stupidní otázka, ale docházejí nápady. Případně jaké předměty máš ráda a jaké nesnášíš a proč?

Jak kdy. Mám ráda matematiku - je to jediný předmět, který je tak logický a nemusím nad ním příliš přemýšlet. Naopak mám téměř odpor k angličtině - no jo, jsem moc hrdá češka.

8. Co chceš dělat a chceš za to získat nějaké ocenění? (Slavíka/Nobelovku, nebo cokoli, co se dává v daném oboru :D)

Popravdě... O tom jsem ještě nepřemýšlela... :D

9. Oblíbený televizní film/seriál/kniha? A proč? (asi už tim věčnym "Proč" lezu na nervy, ale jinak by to bylo smutný a prázdný :D)

I tak to bude smutný a prázdný, protože já vážně nevím... :D

10. Chtěla bys žít tady, nebo někde jinde? Povolené jsou i vymyšlené světy :D

Nad tím jsem taky nikdy nepřemýšlela. Ale tady to není zas tak špatné, jak někteří tvrdí :D

VŠEM DĚKUJI A PŘEJI DOBROU NOC, PŘÁTELÉ!

Neviditelná výstava, "vánoční nákupy" a pomsta tramvají

Byl to dlouhý prosincový den... Ano, vím, že je už březen. Tento článek byl pěkných pár týdnů v Rozepsaných (vlastně něco přes dva měsíce), ale... nyní jsem ho dopsala!

Popsané události se odehrály pár dní před Vánoci.

---

Můj výlet do Prahy začal jako nevinná školní akce. Celá třída se měla sejít na nádraží v 8:20, ale nebyla bych to já, kdybych nepřišla o dvanáct minut později - minutu před odjezdem vlaku. Paní profesorka však jen překvapeně opětovala můj pozdrav a vše se obešlo bez větších komplikací. Naše padesátičlenná skupina (jela s námi ještě jedna třída) obsadila polovinu osobního vlaku a mohli jsme vyrazit!

Během cesty jsme se rozdělily na skupinky a každá obdržela mapu, podle níž měla v Praze najít určité kontrolní body, na kterých bylo zapotřebí určitým způsobem zjistit určitá čísla. Nakonec všechny trasy končily na Karlovu náměstí, odkud jsme se společně vydali na "Neviditelnou výstavu" pořádanou v prostorách Novoměstské radnice.

Výstava byla skvělá, nic podobného jsem nikdy nezažila! Zavedli nás do zatemněných místností, kde jsme si neviděli ani na špičku nosu. Účelem toho všeho bylo vyzkoušet si, jak vnímají svět nevidomí lidé. Vnitřek byl zařízený jako různá místa z reálného života - nejdříve jsme si prošli byt, pak tržiště, ulici, les, výstavu soch a nakonec jsme poseděli v baru, kde jsme si (stále po tmě) mohli koupit něco k pití.

Když jsem se v té temnotě ocitla, měla jsem pocit, jako bych byla v jiném světě. Kráčela jsem opatrně podél stěny, jednou rukou jsem se jí držela a druhou měla nataženou před sebou, abych do ničeho nenarazila - což ne vždy vyšlo. Slyšela jsem holky, jak na sebe někde v mé blízkosti pokřikují a hlásí, co právě objevily. Jejich hlasy mi připadaly na míle vzdálené a zároveň šíleně hlasité, až jsem měla pocit, že mi praskne hlava. Často na mně spočinula něčí ruka s dotazem: "Kdo jsi?". Vždy jsem odpověděla: "já", a zdálo se, že mě lidé poznali po hlase tak jako já je. Ovšem spolužačky z druhé skupiny (vstupovali jsme tam asi po osmi) tvrdily, že jim to dělalo problémy.

Já jsem se navíc málem přizabila o auto a prožila si čelní náraz do stromu, když jsem zapomněla dát ruku před sebe. Taky jsem se pokusila zapnout počítač, ale zjistila jsem, že k němu není připojený ani jeden kabel, natož aby byl v zásuvce.

Po hodině strávené v temnotě jsme přivírajíce oči před ostrým světlem zamířili do viditelné části výstavy, kde jsme čekali na ostatní. Tedy všichni kromě mě. Já si jen došla pro věci a vyčkávala návratu paní profesorky, s jejímž svolením jsem pak budovu opustila - doma jsem si vyprosila omluvenku z důvodu vánočních nákupů. Při odchodu jsem u pokladny narazila na profesorku Horákovou, která se tam se svojí třídou teprve chystala, a ta se mě hned vyptávala, jaké to tam bylo.

"Je to dobrý! Taková šílená tma," spustila jsem. "Nevidíte vůbec nic, jen mžitky před očima!"

Její vyděšený výraz před sebou mám ještě teď a to jsem ji ani vyděsit nechtěla :D

Vyšla jsem tedy z radnice a zamířila k tramvajím. I když jsem se zapřísáhla, že už do ní nikdy nevlezu, okolnosti jinak nedaly. Naštěstí jsem alespoň nalezla místo k sezení a ostatní cestující tak nebyli ohroženi mojí neschopností udržet stabilitu. Protentokrát...

Předcházející den jsem se domluvila s Rasty, že ji navštívím u nich ve škole, a tak jsem teď mířila tramvají č. 22 na Kubánské náměstí. Rasty říkala, že obdivuje moji odvahu (v té části Prahy jsem nikdy nebyla), ale já na tom nic tak zvláštního nevidím. Prostě výlet.

Přesto jsem se při výstupu zarazila, když jsem ji nikde neviděla. Přecházela jsem po náměstí a snažila se jí dovolat, ale telefon nikdo nezvedal. S povzdechem jsem tedy našla směr, o němž jsem se domnívala, že je správný, a vyrazila do neznáma. Brzy jsem spatřila žlutou budovu s velkými okny, skrz která jsem viděla stejná světla jaká máme i na našem gymplu. Jen podle toho jsem usoudila, že je to ona škola a... měla jsem pravdu!

Právě v tu chvíli volala Rasty, chudinka celá vystrašená se mě ptala, jestli už jsem vystoupila z tramvaje.

"Jasně, teď stojím před nějakou žlutou budovou."

"Aha, to bude možná ono a..."

"Rasty? Podívej se rovně."

"Rovně?"

"Ano, rovně. Tam ne, otoč hlavu trochu doleva. Říkám doleva! Ne! Proč koukáš doprava? *smích*"

(Až teď mi došlo, že ona opravdu koukala doleva a já myslela na levo z mého pohledu :'D)

Tak jsme se našly, viděla jsem ji vycházet ze školy. Najedla jsem se u nich v jídelně - tak divně na mě všichni koukali - a po delší době jsme si zase hezky popovídaly. Po zvonění - které jsem mimochodem vůbec nezaznamenala - musela Rasty zase na hodinu. Cestou jsme narazily na Snoew, se kterou jsem si dala sraz za hodinu před školou, a čas mezitím jsem se rozhodla prozkoumat okolí. Holky mě poslaly do nákupního centra Eden, ovšem ten byl ve skutečnosti opačným směrem, takže jsem do něj nakonec nedošla. Bloumala jsem ulicemi, potkávala spoustu spěchajících lidí a užívala si dne mimo školu. Ráda bych řekla, že jsem objevila něco zajímavého, ale nechci lhát.

Při zpáteční cestě jsem přebíhala hlavní silnici. Nejelo po ní moc aut, takže jsem se vybodla na nějaké hledání přechodu pro chodce. Stačilo už jen přejít koleje a byla bych na chodníku. Najednou však - zrovna, když jsem vkročila do kolejiště - jsem zaslechla zacinkání a na okraji mého pohledu zahlédla jakýsi pohyb. Ztuhla jsem na místě a pomalu otočila hlavu doprava. Připadalo mi, jako by se celý svět zpomalil. Na mě se nekompromisně řítila tramvaj a v mé hlavě vířily tisíce myšlenek. Ano... až moc myšlenek na malý zlomek sekundy. Možná to nebyl nejlepší nápad... Mám jít dopředu, nebo zpátky? Krok zpátky by byl příliš nejistý... A nebylo by logičtější jít k nejbližšímu bezpečnému místu? Ale která strana je blíž? Fuu... Za mnou jezdí auta, pozadu tam rozhodně skákat nebudu. A otočení by zabralo moc času... Takže dopředu? Ustojím tak dlouhý krok? Neměla jsem si brát podpatky... Ale no tak, Inko! Prostě odtud vypadni!!

Tramvaj zacinkala ještě naléhavěji, poslední metr ode mě. V tu nejposlednější chvíli jsem skočila a roztáhla ruce, abych ustála dopad. Ustála. Ve stejném okamžiku tramvaj projela místem, kde jsem před chvílí stála - jen několik málo centimetrů za mými zády. Vítr mi rozcuchal vlasy a já jen překvapeně vytřeštila oči na chodník před sebou. Zajímavé... Po zpožděné reakci na blížící se tramvaj jsem se ušklíbla a pokračovala v cestě.

Měla jsem být vyděšená? Přeci jen nechybělo málo a skončila jsem pod smrtícími koly... Já se však jen smála při představě, že se mi tramvaje chtějí pomstít za to, jak je pomlouvám na blogu. Ani tep se mi při té příhodě o moc nezrychlil.

Zbytek dne jsem strávila se Snoew a Rasty. Abych neměla moc velké výčitky svědomí, našla jsem si i čas zajít do nákupního centra a po nějakých vánočních dárcích se opravdu podívat. Ovšem bezvýsledně. Ale do Vánoc zatím času dost...

Nikdy se nevzdávám, svůj sen v srdci mám...

Nedávno jsem přišla unavená uprostřed noci domů, zhroutila se na židli a hodila nohy na topení. V tu chvíli jsem měla nějaké prozření, či co, a napůl spící jsem složila básničku... Není to žádné úchvatné dílo a myslím, že k básníkovi mám opravdu hoooodně daleko, ale přesto ji sem dávám :)

---

Má cesta je dlouhá

a zdaleka nekončí,

já však jdu dál,

já mám svůj cíl.

Tam někde v dáli

čeká můj sen,

na míle vzdálený,

na dosah jen.

Sbírám své síly

jako už mnohokrát,

sražena na kolena

já zkouším znovu vstát.

Popadám dech

a nikdy se nevzdávám,

vím, že to dokážu,

svůj sen v srdci mám...

Víra je základem úspěchu!

foceno v: Lovoš, září 2013

Liebster blog award

Liebster blog award. Že jste o tom nikdy neslyšeli? Nebojte se, taky to vidím poprvé v životě.

---

V podstatě jde o "řetězovku", kterou si blogeři posílají mezi sebou. Napíšete 10 faktů o sobě, odpovíte na 10 otázek od blogera, jenž Vás nominoval, vymyslíte svých deset otázek a nominujete další blogery (nezapomeňte jim o tom dát vědět). Jak snadně to vypadá, ale vymyslet originální a zároveň smysluplné otázky - navíc deset! - není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát.

Já měla tu čest být nominována hned dvěma blogerkami, Majkelinou a Sandstar, a rozhodla jsem se to shrnout do jednoho článku. Taky holkám ještě jednou moc děkuji, že si na mě v rozsáhlém blogovém světě vzpomněly.

Deset faktů:

1. Jsem hrozný sklerotik a tak si důležité věci musím zapisovat na hřbet ruky, kde je mám neustále na očích. A proč nemám diář? Zapomněla bych se do něj podívat -_-

2. Poslední dobou trpím depresemi, velkými výkyvy nálady a pocitem opuštěnosti.

3. Mám ráda latinu, ale nebaví mě učit se jí. Taky bych se chtěla naučit azbuku a umět hrát na harfu.

4. Umím spoustu věcí, ale nic pořádně. Dělám tak (a nejen tímto) čest svému astrologickému znamení, blížencům. Navíc jsem nerozhodný člověk.

5. Snažím se nevidět na všem jen to špatné, pohlížet na věci i z jejich světlé stránky.

6. Jako jedna z mála mám ráda matematiku, fyziku a chemii. Taky nechápu, proč je někteří lidé nechápou, když jsou většinou tak logické!

7. Ve většině mých nekočičích příbězích vystupuje jako hlavní postava Kaira, mé druhé já. O Kaiře ani těchto příbězích ještě nikdy nikdo neslyšel. Jejich svět existuje jen v mé hlavě a odebírám se tam, když potřebuji uniknout od reality.

8. S většinou mých dobrých přátel jsem se seznámila právě přes blog, se spolužáky si prakticky nerozumím.

9. Nejvíc mi na lidech vadí, když mě ignorují. Víc než kdyby mě zradili.

10. Asi jsem závislá na Howrse :D

Otázky od Majkeliny:

1. Jak často kupuješ knihy?

Poslední dobou moje knihovnička téměř praská ve švech, takže knihy moc nekupuji. Ale do knihkupectví chodím často, minimálně podívat se na novinky z knižního světa a nadýchat se vůně knih. Dříve jsem si musela koupit nějakou knihu praktivky při každé návštěvě, vždycky se objeví nějaká zajímavá :)

2. Baví tě škola?

Baví mě poznávat a učit se novým věcem, ale škola jako taková u mě moc bodů popularity nenabrala. Ve škole se do nás snaží nahustit co nejvíce informací, ale k čemu nám bude umění přeříkání zpamětiti několika učebnic, když nebudeme chápat, o čem mluvíme?

3. Máš oblíbeného spisovatela/spisovatelku? Proč sis ho/ji oblíbila?

Oblíbeného spisovatele vážně nemám. Knihy si vybírám podle jejich námětu, ne podle popularity a známosti autora. Myslím, že každý spisovatel je něčím výjimečný a každý má své dobré i špatné knihy.

4. Jaké bys chtěla vykonávat povolání?

Už jsem říkala, jak nerozhodný člověk jsem? Nedokážu si představit ani na jakou školu půjdu, natož budoucí povolání. (Na gympl jsem nešla bezdůvodně.) Raději o tom nepřemýšlím.

5. Oblíbená televizní reklama?

Při reklamách obvykle přepínám :D

6. Bojíš se výšek, hloubek, nebo ani jednoho?

Nějak extra se nebojím ani jednoho. Hloubky neřeším a beze strachu zdolávám výšiny. Problém mám jen když se mám otočit a jít z těch velkých výšin zpět dolů, to ve mně vždycky hrkne.

7. Kam bys jela na vysněnou dovolenou?

Určitě někam do hor :)

8. Chtěla bys být slavná? Vysvětli to.

Slavná? Asi ne... Například si nedokážu představit, že by mě pronásledovala Nova se svými "exkluzivními reportážemi" a spolu s ostatními novináři by se mi pletla do života. Navíc jsem introvert. Ale musí být zajímavé, když každý, koho potkáte ví, kdo jste.

9. V kolik hodiny obvykle večeříš?

To záleží na tom, kdy dostanu hlad - třeba i v devět večer. Ale když jsou naši doma, podává se večeře obvykle kolem šesté. Jen ve čtvrtek večeřím až kolem jedenácté.

10. Vytočila jsem tě tím, že ti posílám pozvánku do tohoto projektu? :D

Ne, udělala jsi mi radost :D

Otázky od Sandstrar:

1. Pouštíš si před spaním nějaké písničky? Jaké nejčastěji?

Já hudbu moc neposlouchám, a tak si ani před spaním nic nepouštím. To je rozdíl mezi mnou a mou sestrou, která bez toho nemůže žít :D

2. Jaké žánry knih čteš nejraději? Které naopak nenávidíš?

Nejraději mám fantasy, dobrodružnou literaturu a nepohrdnu ani mangou. Zatím jsem nenarazila na žádný žánr, který bych opravdu ze srdce nenáviděla.

3. Máš většinou raději kladné, nebo záporné postavy? Proč?

Hm... zajímavá otázka. Myslím, že u každé knihy je to jinak. Navíc nejde přesně určit hranici mezi kladnými a zápornými postavami.

4. Chtěla bys, aby byl tvůj příběh zfilmován?

To by bylo super, kdo by nechtěl? Ale... radši nebudu trápit chudáky diváky výplody své bujné fantazie.

5. Kterou knihu jsi naposledy přečetla? Líbila se ti?

Posledních pár týdnu se nemůžu dostat přes jednu nedočtenou knihu (a to se vážně snažím!). Ale předtím jsem snad četla Nástrahy lásky od Bertrice Small. To je historický román, který mi půjčila babička... Nebyl tak špatný, ale asi zůstanu u svých knih.

6. Chtěla bys žít v nějakém knižním světe? V jakém a proč?

Nad tím mě nikdy ani nenapadlo přemýšlet. Asi bych chtěla žít ve světě Divokých koček, kde bych jako kočka mohla být součástí klanu a bojovat za něj po boku ostatních :)

7. Jaká byla tvá první přečtená knížka?

Eh, to si vážně nepamatuji! xD

8. Máš raději papírové, nebo elektronické knihy?

Papírové. Elektronické knihy tak hezky nevoní a navíc mě baví otáčet stránky.

9. Rozbrečela jsi se u nějaké knížky?

Ach, ano, přiznávám se, nemusíte mě dál mučit! Bílý tesák mě tenkrát rozbrečel... bylo to... tak dojemné!

10. Ke které knížce se nejraději vracíš?

Ke knihám se moc nevracím. Jediná kniha, kterou jsem četla více než jednou, byly Divoké kočky. WARRIORS FOREVR! =^.^=

Deset otázek ode mě:

1. Co pro tebe tvůj blog znamená? Ovlivnil nějak tvůj život? Jak?

2. Zajímáš se o politické dění v našem státě, nebo pro tebe politika znamená jen bezplatný zisk propisek (a nejen jich) v předvolebních kampaních? :D

3. Jak si představuješ svět za dvacet let?

4. Jakou magickou schopnost bys chtěl/a ovládat? A proč?

5. Co považuješ za svůj největší úspěch?

6. Když už jsme u těch knih... Dáváš přednost sci-fi, fantasy, nebo ani jednomu? Já si sci-fi vs. fantasy zjednodušeně představím jako věda vs. magie, jak jsi na tom ty?

7. Vžíváš se do svých postav a jejich příběhů, když píšeš?

8. Někteří blogeři používají ve svých článcích hodně anglických výrazů. Vadí ti to, nebo je ti to celkem jedno? Či je dokonce taky někdy použiješ?

9. Ech, už nevím, na co se ptát. Jak se máš? :'D

10. Zajímalo by mě, jak velký jsi vlastenec. Jsi hrdý/á na to, že jsi čech/češka? Nebo bys raději žil/a někde jinde (uveď kde a proč)? Průzkumy ukázaly, že velká část našeho národa nezná slova naší hymny -lidi, styďte se-, znáš je ty?

Ano, vymyslet otázky mi dalo největší práci. Vymýšlela jsem je celý večer! A jsem hrdá na to, že jsem je dala dohromady. A zde jsou již šťastní nominovaní blogeři:

Snoew s Refurinn, Wormy (Cryx), Lea, AranisLea

a taky vracím zpět Sandstar a Majkelině, aby se nenudily ;)

UŽIJTE SI TO! A VŠEM VÁM, MILÍ ČTENÁŘI, PŘEJI PĚKNÝ ZBYTEK DNE.

Vaše Inka

Listí, mokré koleje a Cryx

Všichni to známe, že? Typický podzimní den, kdy je všude mokro a barevné listí se líně snáší ze stromů. Ano, až na tu ranní mlhu a šílenou zimu byl včera moc pěkný den. Ale jednu věc bych vám v tento den opravdu nedoporučovala...

...jízdu vlakem z Kralup do Slaného!

---

Pro mě začal den opravdu brzy. Musela jsem si poněkud přivstat, abych stihla vlak, jímž jsem se rozhodla vydat za svou kamarádkou, blogerkou Cryx - alias Wormy (zde). Samozřejmě, že NÁŠ motoráček žádný problém neměl, a i na hodinové čekání na spoj jsem zvyklá (i když by v Kralupech mohli mít měkčí lavice). Problém nastal až v dalším úseku mé cesty...

V 7:47, po dočtení několika kapitol jedné velké knihy, jsem spokojeně usazená na -konečně!- měkké lavici ve spěšňáku opustila Kralupy nad Vltavou a jela směr Zlonice, kde mě měli vyzvednout v 8:24. Vláček svištěl kolem strojů renovujících trať mezi Kralupami a Velvary a zastávek, na kterých staví jen osobáky. Já mezitím sledovala krajinu za oknem a tiše poslouchala halekání ostatních cestujících. Už jsme byli dobrý kus za městem, když tu náhle vlak zastavil. Zamračila jsem se na břízy obklopující trať a snažila se dohlédnout víc dopředu. Samozřejmě marně. Teď by se hodila otázka, proč jsem se nevyklonila z okna jako ostatní? Víte proč? Protože byla zima! Brr. Jen jsem seděla a stále podmračeně přemýšlela, proč stojíme. Pak se stroj dal opět do pohybu. Pokud se téměř nulové rychlosti dá říkat pohyb.

V následujících minutách desítkách minut jsme se jak hlemýždi šinuli kupředu, zastavovali a občas i pár metrů couvali. Vagónem se ozývalo nesouhlasné remcání a i já jsem začínala být netrpělivá. Jako, co to má být? Třešničku tomu nasadila paní průvodčí, která nám oznámila, že je mokrá kolej, navíc zapadaná listím a vlaku to klouže! Tak to bylo fakt moc! Plácla jsem se do čela a začala se smát té absurdní situaci. A my se šinuli dál... Metr dopředu, deset metrů zpět a stát! Zase kousíček dopředu a opět stát. A pořád dokola!

Po zjištění, že už je 8:30 a my ještě nejsme ani ve Slaném, jsem drahé Cryx poslala smsku o svém zpoždění.

"A kde cca jsi?" byla její reakce.

Vykoukla jsem opět z okna. Pak z druhého okna. Po obou stranách se země zvedala do mírného svahu a bylo vidět jen velké množství bříz, borovic a pár dalších stromů... Odpověděla jsem tedy: "Někde mezi stromy," z čehož měla Cryx druhé Vánoce! Následně mě napadlo zapnout navigaci, a tak jsem chvíli seděla namáčnutá na sklo, aby ta věc mohla lépe vyhledat satelity. Tik, tak, tik, tak... ukázalo se, že stojíme těsně před Podlešínem, což byla poslední stanice před Slaným.

8:50. Podlešín. Nevím, proč zastavujeme, když tu vůbec stavit nemáme. Pan strojvedoucí to asi musel rozdýchat a připravit se na zbytek cesty. Do Slaného jsme pak jeli CELKEM normální rychlostí a na nádraží stavěli v 9:24. Hm... to už jsme měli více jak hodinu zpoždění. Ale říkala jsem si, že bychom už mohli jet plynule. Jaká naivita!

Vyjeli jsme ze stanice, minuli jeden přejezd a ejhle! Co nevidím! Vlak opět zpomaluje! A zastavuje. To už všichni hází z okna otrávené pohledy, mezitím co se vlak snaží pohnout dál. Pak se tam nějak přichomýtnul další zaměstnanec Českých drah.

"Tímhle způsobem ten kopec nevyjede," poznamenal k průvodčím, které shodou okolností seděly hned za mnou, takže jsem vše slyšela. Zase jsem měla hroznou chuť se smát a zároveň praštit hlavou o stolek, ale tomu pokušení jsem úspěšně odolávala. Ještě pár dlouhých minut uplynulo, než někdo ohlásil: "Budeme couvat zpátky do Slanýho! Tak se nedivte."

No... tak proč by ne, že? Proč bychom si nemohli užít ještě trochu zábavy? Cestou kolem přejezdu nás doprovázely zvědavé pohledy řidičů. A všech! Vážně, dívala jsem se!

Ve Slaným jsme všichni vystoupili. Nebyla nejmenší šance, že by tahle mašina mohla dojet až do Mostu, kam měla původně namířeno. Zajímalo by mě, jak se tam všichni ti lidé dostali a s jak velkým zpožděním. Ale to v tu chvíli nebyla moje starost, neboť na vedlejší koleji už čekal motoráček, který mě úspěšně dovezl až do Zlonic. To, co dělalo naší mašině jménem Kristýnka takové problémy, vyjel motoráček bez nejmenších obtíží, až jsem se nestačila divit, s jakou rychostí pádí.

A aby toho nebylo málo, když jsem vystoupila z vlaku, na což jsem málem zapomněla, Cryx s mamkou tam nebyly!

"Kde jste?" volám jim.

"Ve Zlonicích, kde ty?"

"Ve Zlonicích, před nádražím, ale nikde vás tu nevidím."

"Ale my jsme taky u nádraží. Zkus popsat své okolí."

"No... Stojím před budovou, u silnice. A jsou tady kaštany."

"Aha... Takže jsi jakoby prošla skrz tu budovu?"

"Vlastně jsem ji obešla, vždyť není tak velká!"

"Tak zkus jít zpátky, jakobys chtěla přejít koleje... A tam počkej, jestli tě z druhé strany neuvidíme."

"Ale... vždyť byste mě stejně neviděli přes ty nákladní vagóny."

"Cože, nákladní vagóny?"

"Ano."

"To je divné...

hlas z pozadí: Já asi vím, kde je...

...tak počkej, kde jsi, my budeme hledat nákladní vagóny."

Tak jsem přecházela podél budovy, abych nezmrzla, a od pusy mi stoupala pára. Nakonec dorazila modrá škodovka, v níž seděly vysmáté Cryx, její mamka a sestra Mája. Vysvětlily mi, že ve Zlonicích jsou dvě nádraží a zastávka. A že čekaly před tou druhou nádražní budovou.

Tak jsme se hezky shledaly a užily si pěkný den. Byly jsme se psy v lese a pak obíraly Cryxin svetr od lesních fragmentů. Taky jsme se shodly, že zpátky bude lepší jet přes Velvary, než riskovat další zpoždění. Jak jsem se již zmínila, mezi Kralupami a Velvary byla výluka, takže jsem se svezla náhradním autobusem. Na zastávku mě odvezla Mája s Cryx a cestou jsme si ještě stihly vyfotit oranžový úplněk. Holky mi ještě zamávaly a pak už jsem se jen nechala dovést na nádraží do Kralup, odkud mě starý známý motoráček odvezl domů...

Poučení ze včerejšího dne zní: Na motoráček žádný vlak nemá!

"Kristýnka"

- neboli vláček, který nás tak zdržel -

zdroj obrázku: http://www.854foto.net/

a hrdinný motoráček!

zdroj obrázku: http://prch.wz.cz/

Pak tu mám ještě pár fotek z mého foťáčku :)

- podzimní les -

- les -

- bodlák -

- pejsek Zuzka -

- reálný minecraft! -

- oranžový úplněk -

a to nejlepší nakonec...

- Cryxin kocour v květináči! -

"Já jsem kytka... něco se ti snad nezdá?"

Cryxinu verzi našeho setkání si můžete přečíst na jejím blogu přímo tady.

Školní výlet do Prahy

Ahoj, všichni!

Minulý týden jsme byli na školním výletě v Praze - to jste asi pochopili z nadpisu - a některý z následujících dnů za mnou přišla třídní a požádala mě, abych o tom napsala článek. To už je samo o sobě dost divné, protože mě o nic takového nikdo nikdy nežádá... A tudíž jsem na ni tak divně koukala a přemýšlela, jestli to vůbec myslí vážně, a ona potom vyhrkla: "Tak když máte ten blog..." Eh, eh, cože? Dosud jsem nepochopila, jak na něj mohla jen tak náhodou narazit (to jsem taky dnes zjistila, že mám na blogu napsané celé jméno, a už mi to tak nemožné nepřipadá XD a né, že se tam teď všici podíváte!), a asi bych si měla dávat pozor, co sem píšu, že? :D Každopádně jsem se tomu smála ještě půl dne, tak mi to přišlo absurdní, ale pokusila jsem se nějaký ten článek splácat dohromady a zde máme výsledek.

Osobně si myslím, že to není zrovna nejšťastnější téma, na které by se daly psát články, ale snažila jsem se. A teď by mě zajímalo, co si o tom myslíte vy.

Samozřejmě, pokud bych to měla posílat Vaisovi apod., vyškrtla bych z toho tu ne příliš lichotivou větu o Českých drahách. Především jakožto dcera nádražáka.

Ale no tak! Jsou čtyři ráno, nic extra nečekejte a za překlepy a přehlédnuté chyby se omlouvám. Očekávám však, že mě na ně alespoň upozorníte.

---

V úterý 17. září 2013 podnikla naše třída alias Sexta B menší výlet do Prahy. Naše cesta směřovala na Staroměstské náměstí a do Klementina, kde jsme si vzájemně přednášeli předem zjištěné informace o různých objektech matematického a fyzikálního významu. Dozvěděli jsme se například více o všemožných časech, které ukazuje Pražský orloj, o historii jeho i Klementina, kudy prochází pražský poledník apod. Následoval rozchod na Václavském náměstí, který každý využil dle svého uvážení.

Do Neratovic jsme se vraceli s drobným zpožděním - jelikož České dráhy jsou úplně neschopné -, ale slavné špagety z naší školní jídelny jsme naštěstí stihli. Hip, hip, hurá!

Nadcházející testík by měl ukázat, zda jsme si z matematicko-fyzikální procházky něco odnesli, nebo jestli jsme se jeli do Prahy jen flákat. Ale jak nás znám, určitě se na něj všichni těší a tiše oslavují geniální nápady naší paní profesorky třídní.

Toť pro dnešek vše… DOBROU NOC, PŘÁTELÉ!

S úctou vaše Inka

P.S. Pokud se k tomu dostanu, mám v plánu napsat článek o křtu nové knihy Michaely Burdové, jehož jsem se v pondělí zúčastnila, ale nic neslibuji!

Divergence

V minulém článku jsem vyprávěla o svém fiktivním setkání s Tris z knihy Divergence a napadlo mě, že bych vás mohla blíže seznámit i s knihou...