Pošuci všech zemí, spojte se!

Pošuk s měšcem a kudlou u pasu.

Tak mě vidí moji spolužáci. Nejprve mě to zjištění zamrzelo. Proč bych kvůli drobné odlišnosti měla být pošuk? Ale tak dnešní společnost funguje, trochu vybočíte z řady a hned vás všichni odsoudí. Pak jsem si řekla: "Vůbec nic jim do toho není, měnit se kvůli nim nebudu." A spokojeně si žila dál.

Každý z nás je pošuk. Jen někteří se bojí dát to najevo. Mají strach, že jimi lidé kolem budou opovrhovat.

Chcete být šťastní? Uvolněte se. Všechno ze sebe vypusťte, zapomeňte na všechny kolem. Nechte toho pošuka ve vás vystoupit na povrch a aspoň na chvíli převzít kontrolu. Cítíte to? Ten pocit svobody? Nikdo a nic na světě vám ho nemůže vzít. Je jen váš! Pozvedněte hlavu, usmějte se a hrdě čelte svému okolí. Když budete sami sebou, jste nepřekonatelní.

Já jsem pošuk. Totální. A jsem jím moc ráda.

Vaše Inka

Pro jeden padlý časopis...

Kdysi jsem sbírala časopis Wítch. Byla to pro mě srdeční záležitost. Pro malou holku, která zrovna neoplývala věrnými přáteli, bylo smrtelně důležité, že si o magickém přátelství může alespoň číst a snít. Kolikrát jsem si představovala, že mám magické schopnosti a spolu s Wítch zachraňuji svět? Každé dva týdny jsem trnula nedočkavostí, kdy konečně přijde babička a přinese mi nový díl. Každé dva týdny jsem čekala na další kousek svého příběhu.

Desconeut - Část 5 - Poslední

předchozí část

Trvalo další dva dny, než se všechny kočky shromáždily. Po celou tu dobu Shimaru neúnavně pobíhala Loukou a rozdávala pozitivní energii, které zřejmě má nekonečné zásoby. Elize vždycky připomínala malé kotě, co se každý rok rodí znova a znova, aby mohlo stále poznávat krásy světa plnými doušky s očima rozzářenýma údivem.

---

Maia přišla mezi posledními. Pod tlapkami se jí motala dvě koťata stará jen pár dní. Dvě malé chlupaté kuličky, kterým se sotva oči rozlepily.

Světle hnědá vodní kočka kdysi bývala krásná. Dnes však vypadala ztrhaně, srst pocuchanou a slepenou, jak se sem s koťaty vlekla až od Měsíčního vodopádu daleko na východě.

S těžkým povzdechem se sesunula na zem hned na okraji kočičího shromáždění, přitáhla si k sobě své potomky a láskyplně je olízla. Pár koček se po ní zvědavě ohlédlo, ale jinak jí nikdo nevěnoval moc pozornosti. Všichni netrpělivě čekali, kdy vše konečně vypukne.

Maie to bylo jedno. Chtěla se jen odplížit na nějaké klidné místo a odpočívat. Cesta, kdy střídavě nosila svá koťata v tlamičce, pro ni byla dost náročná i přes ztrátu jednoho z nich.

Malá kočička se narodila slabá a slepá, ale její ztráta stejně drásala Maiinu duši. Zahrabala ji u Stříbrného jezera a na to místo položila bílý leknín. Vodní kočky by měly být pochovány u vody. Maia si nemohla být jistá, jestli kočičce náležela voda, ale pevně věřila, že ano. Snad nalezne klid a odpustí jí, že se o ni nedokázala postarat…

Trvalo to jen několik úderů srdce, než se nad ní ozvalo veselé zamňoukání. Unaveně zvedla pohled k malé tříbarevné kočičce s očima přetékajícíma svěžestí jarní trávy. Na hlavě měla posazený věneček z květů různých barev, který se k ní dokonale hodil, jako kdyby se s ním narodila.

"Vítej mezi námi!" zahlaholila zvesela kočička a přátelsky se o ni otřela hlavou. Vůně květů Maiu zašimrala v nose. Vypadalo to, že kočička přetéká štěstím, že ji vidí, ale Maia si nemohla vzpomenout, kdo to je. Měla by ji znát? Jistě kočička jí byla povědomá… Ale Maia neměla přátele, kteří by ji tu tak radostně vítali.

"Jéé! To jsou krásná koťátka! Jsou tááák maličká!" pokračovala rozjařeně, když se odtáhla, a fascinovaně kulila oči. "Už mají jména?"

Maia se na ni pokusila usmát, ale do tváře se jí vloudil stesk nad mrtvým kotětem. V krku měla knedlík a nezmohla se na žádnou odpověď. Pomalu zavrtěla hlavou. Měla moc starostí s cestou na to, aby stihla svá koťata pojmenovat. Kočička zemřela bezejmenná.

"Nebuď smutná… Mrzí mě, jestli jsem řekla něco špatně." Zašeptala trojbarevná a v očích se jí zaleskly slzy. Smutně, téměř soucitně, si Maiu prohlížela. "Cítím z tebe takovou bolest…"

Loukou se prohnal svěží jarní vánek a pročísl kočkám srst, pohladil je po tvářích.

"Mrzí mě to," opakovala kočička s vědoucím výrazem. Ale nemohla to přeci vědět, ne? "Máš strach, že jsou tvá koťátka slabá, že? I ty jsi po té cestě zesláblá…" Potřásla hlavou a rozhlédla se kolem. Pak si odfrkla, přešlápla a mezi tlapkami se jí objevila rostlinka s velkými tmavě zelenými listy. Opatrně ji utrhla a podala hnědé matce. "Sněz to a dej i koťatům. Dodá vám sílu. Jednou z nich budou velcí a silní válečníci!"
Shimaru se naposledy usmála, otřela se o Maiu a olízla koťata. Pak se otočila a uháněla ke Stromu. Přišel čas zahájit Shromáždění.

další část

Desconeut - Část 4 - Dlouhé chvíle

předchozí část

Eliza a Sauron seděli ve stínu Stromu a pozorovali shromažďující se kočky. Byl krásný den. Raymond někde naháněl nové kočky a Shimaru běhala po Louce a všechny nadšeně vítala.

"Každé Shromáždění jim to trvá déle. Ty kočky jsou snad čím dál línější!" bručel hnědý kocour.

Eliza si jen povzdechla. "Je jich stále víc a pouštějí se za kořistí dál a dál. Brzy přijde čas, kdy překročí Hraniční hory Údolí a pak jim to bude trvat ještě delší dobu. Pokud tam vůbec přežijí."

"No jo, zkrátka se přemnožily."

---

"Saurone!" Eliza na něj nevěřícně hleděla. Bratr jí věnoval jen nenápadný úsměv a opět se zahleděl na kočky pod nimi. Jeho pozornost upoutala malá tříbarevná kočička proplétající se mezi větrnými kočkami. Málem by si ji spletl se Shimaru, jenže kočička postrádala její neutuchající nadšení. Přikrčená, se svěšenýma ušima a ocasem, vypadala, jako kdyby chtěla být neviditelná. Párkrát se zdálo, že zmizela, ale vždy se opět objevila o nějaký kus dál. Došla skoro až ke Stromu, pak se otočila a sklesle zamířila opačným směrem. Zvláštní…

"Vždycky jsi takový nebyl," poznamenala Eliza skoro smutně. Rozhodl se její poznámku ignorovat a na nějakou chvíli mezi nimi zavládlo ticho. Jenom Strom tiše šuměl v bezvětří v marné snaze je nějak utěšit.

Když za sebou zaslechli kroky, oba se otočili. Blížil se k nim Raymond. Sám. A velice zadumaný. Raymond nikdy nebyl zadumaný, považoval to za ztrátu času.

"Co se stalo?" zeptala se věcně Eliza.

"Hm?" Raymond se pomalu vrátil do přítomnosti a střetl se s jejich šokovanými pohledy. "Ále, nic moc… Jen jsem potkal jednu divnou kočku."

"Copak? Odolala tvému šarmu?" ušklíbl se Sauron.

"Vlastně jo." Zlatý kocour zatřepal hlavou a v očích se mu opět objevily rošťácké jiskry. Věnoval druhému kocourovi zářivý úsměv. "Odolala. Ale neboj, já něco vymyslím."

"Že já se vůbec ptala," mrskla Eliza pohoršeně ocasem a zvedla se k odchodu.

"Co se všichni tváříte jak bubáci?" vpadla mezi ně najednou Shimaru opojená čirou radostí. Jako obvykle. "Je krásný den! Užívejte si ho!" Na hlavách jejích sourozenců se zhmotnily květinové věnce podobné tomu jejímu a odněkud se přihnalo hejno pestrobarevných motýlů. "Jů! Vám to tak sluší! Kdybyste se jen viděli! Elizo! Teď jsme jak dvojčata!" hihňala se a přitiskla se ke své sestře.

"Rozkošné," zabručel Sauron.

"Sluší ti to," odvětil andělsky Raymond.

"No jasně!" přitakala nadšeně Shimaru. "Není to super, že se všechny kočky zase sejdou? Bude to ÚPLNĚ skvělý! Všichni jsme taková jedna velká rodina! Jé, hele! Přicházejí další! Tak zatím!" A byla pryč.

"Já se z ní jednou zblázním," usmála se Eliza.

"To my všichni," zasmál se vládce léta a dokonce i Sauronovi zacukaly vousky.

Skryla jsem se ve stínu stromů na nejsevernějším konci Louky, kde hraničila s hustým lesem.

Vánka s mamkou jsem mezi větrnými kočkami neobjevila. Zatím. Ještě pořád přicházejí další kočky, stále je naděje, že se objeví. Ale znovu se nechystám mezi nimi procházet, jednou mi to stačilo. Celou dobu jsem na sobě cítila jejich podezřívavé pohledy. Cítí snad, co jsem zač? Poznali, že mezi ně nepatřím? Ne, nejsem paranoidní!

Zahleděla jsem se ke Stromu, kde seděli Vládci a tiše vše pozorovali. Odsud vypadají jen jako malé barevné flíčky, ale i tak mám strach. Nevím, co by se mnou udělali, kdyby zjistili, co jsem zač.

Zmizeli snad mamka s Vánkem právě proto? Tolik se za mě styděli, tolik se báli odplaty Vládců… Ne! Zapudila jsem tu myšlenku už jako tolikrát předtím. Moje rodina mě miluje…

Položila jsem hlavu na tlapky a zavřela oči. Snad mě spánek ochrání.

další část

"Back to school" článek

Ahoj všichni!
Za týden začíná škola! Těšíte se? :3

Právě jsem četla jeden "Back to school" článek na blogu luciannap.blog.cz a ten mě tak pobavil, že se s vámi musím podělit i o své dojmy!

Z návratu do školy mám rozporuplné pocity. Loni jsem studium na rok přrušila a teď se vracím do třídy, kterou skoro neznám. (Dobře, pár lidí tám znám - my skauti jsme všude!) Dospěla jsem k závěru, že je to možná horší, než přecházet ze základky na střední. V prváku jsou aspoň všichni stejně zmatení a nervózní z nového prostředí. (Takže jestli je to váš případ, zachovejte klid. Vaši noví spolužáci na tom jsou úplně stejně :)) Ale uklidňuji se myšlenkou, že jim všem stejně budu ukradená a ten poslední ročník uteče rychle.

---

Všichni určitě strašně řešíte, co si vzít na sebe, abyste udělali nejlepší dojem!
*Následují obrázky oblečků zkopírované z internetu a odborné komentáře patnáctileté puberťačky, co nabyla dojmu, že rozumí té věci, co lidé nazívají módou. Třeba opravdu rozumí! Já ne, nemůžu soudit.*

*Nezapomeňte doplnit vhodnou kabelkou a doplňky!*

*Další obrázky pochybného původu.*

A teď trochu vážně. (Nebo ne?)

Všem lidem je s největší pravděpodobností jedno, co máte na sobě - pokud to není nějaký extrém, do čehož vám stejně nemá nikdo co kecat. A vážně si nevšimnout, jestli jste outfitt na první školní den vymýšleli celé prázdniny, nebo během pěti vteřin poté, co jste zaspali. Maximálně to budou řešit takové ty slečny s bohatými rodiči, co mají na sobě výstřelek poslední módy a přítomnost někoho oblečeného "normálně" je jen pohoršuje. Kašlete na ně. Vezměte si na sebe něco, v čem se cítíte opravdu dobře. Já si vezmu náhodný hadr, co se zrovna ocitl na vrcholu hromádky. Ano, nepohodlné věci jsem dávno vyházela.

Pokud jste přeci jen závislí na vašem dokonalém vzhledu, určitě si nějaké kydy o hadříkách můžete přečíst od blogerek na krásná.cz, nebo se zeptejte mojí sestry, ta vám s radostí řekne, co vypadá moc "sociálně" - jako odsoudila celý můj šatník.

Školní pomůcky

Hromada barevných fix a gelovek? Zbytečné vyhazování peněz. Opravdu, na podtrhávání nadpisů, popř. zvýraznění hlavních pasáží v textu, vám stačí jeden zvýrazňovač.

Já osobně preferuji styl "někde v kapse mám určitě tužku" a píšu většinou na první papír, který mi přijde pod ruku (staré písemky z matiky, hm...). Ale vy jste chytří, že ano, a pořídíte si alespoň jeden sešit, který se nerozpadá, abyste měli svoje poznámky hezky pohromadě. A taky určitě nechcete, aby váš učitel dostal infarkt - a že moje dějepisářka k tomu neměla daleko :D

Samozřejmě si do svého školního zavazadla nezapomeňte přibalit pudr! Až si budete podpírat hlavu a hledat vhodnou polohu, ve které nebude vidět, že během hodiny spíte (a já ji ještě nenašla), je velká pravděpodobnost, že si zničíte dokonalý make-up, kvůli kterému jste ráno strávily minimálně půl hodiny před zrcadlem.

"TAG" (víte, že to slovo má původně úplně jiný význam?) z luciannap.blog.cz

1. Do jaké třídy půjdeš?

Do 8.A! Už jsem velká holka!

2. Co si oblečeš první den do školy?
Co bude zrovna ležet na vrcholu hromádky ;)

3. Na co se nejvíc a nejmíň těšíš?
Nejvíc se těším, jak budu trollit (existuje to slovo vůbec?) všechny profesory! Hodlám si poslední rok pořádně užít! A taky na maturitní ples, mám ráda plesy...

4. Co je tvoje nejoblíbenější část připravování se do školy?
Ořezávání tužek! Mojí kudlou.
5. V jaké třídě jsi byla, když si poprvé začala nosit makeup?
He? Are you kidding me? To mi na můj krásný obličej nedostane! Na to ho mám moc ráda!

6. Kde bereš inspiraci na oblečení do školy?
Že by... ve skříni?
7. Jaké školní pomůcky nakupuješ nejraději?
Školní pomůcky nenakupuji už léta, do starých sešitů se dá pořád psát. Přinejhorším na jakýkoli prázdný kus papíru!

Nesnáším nakupování -_-

8. Kde nejraději školní pomůcky nakupuješ?
Viz otázka 7.
9. Budeš nosit do školy batoh nebo kabelku?
Můj úchvatný stoletý batůžek.
10. Jaké tři nekosmetické věci musíš mít sebou do školy?
Tužku, nůž, papír se taky hodí!
11. Jaké tři kosmetické věci musíš mít sebou do školy?
Žádné? Možná jelení jůl... Ale ten stejně buď zapomenu doma, nebo někde ztratím :D
12. Jaký je tvůj rychlý účes do školy?
Cop. Nic víc, nic míň. Nikdy.

13. Co nejraději a nejčastěji nosíš za oblečení a jaké doplňky tento rok plánuješ nosit?
Co mi přijde pod ruku. Ne, nejradši bych šla v maskáčích, pak bych nemusela mít ani batoh, jelikož se všechno vleze do kapes. Doplňky? Bez hodinek ani krok!

14. Jak vypadá tvůj batoh?

Jako batoh. Měl by vypadat jinak?

A co v něm?
V batohu nesmí chybět 2 litry vody, blok pro případ zapomenutého sešitu (což může nastat velice často!), nějaká dobrá knížka, kterou budu číst při matice (vážně čekají, že budu pozorně sledovat, jak každý příklad u tabule zdlouhavě rozebírají?), tužka, nůž (na jablka a ořezávání tužek... nebo na otravné spolužáky?) a KPZetka. Občas s sebou nosím i starej dobrej Tetris, po těch letech pořád funguje! Víte vůbec, mládeži, co to je?

Hlavně berte život s nadhledem a užívejte poslední dny prázdnin (a nejen ty)!

Vaše milovaná Inečka

Desconeut - Část 3 - Svolávání

předchozí část

Prudká bolest hlavy a neodolatelné nutkání běžet ke Stromu. Přesně takhle nás Vládci svolávají, když nám potřebují něco sdělit. Nevím, jak to dělají, ale vždycky mě to vyděsí k smrti - stejně jako teď. Nic proti nim nemám, jen jejich metody jsou trochu drastické a kazí mi požitek z krásného dne. Po krátké chvíli bolest polevuje a zanechává za sebou jen to zvláštní nutkání, které jako by vás samo od sebe nutilo do chůze požadovaným směrem.

---

Většinou nás takhle svolávají počátkem jara, měla jsem to čekat. Naposledy jsem byla na Shromáždění s matkou a Vánkem. Nepamatuji si, o čem tenkrát mluvili, ale mám pocit, že to musí být důležité, jinak by snad tolik nenaléhali, abychom se scházeli.

Pár dní potrvá, než se všechny kočky shromáždí, takže nemusím moc pospíchat, i když jsem stále docela daleko.

Najednou mě osvítila ta myšlenka jako blesk z čistého nebe! Pokud svolávají všechny kočky, mohli by se tam objevit i mamka s bráchou! No jo, možná se chytám každého stébla, ale ta nepatrná možnost tu je… Co když tam vážně budou?

Rozeběhla jsem se přes louky Jižních svahů, kterými jsem se už pár hodin ubírala, a běžela skoro s větrem o závod. Opájela jsem se tou krásnou představou. Po dlouhé době jsem zase měla jasný směr!

Ani jsem si té kočky nevšimla, dokud jsme se neválely po zemi v jedné nepřehledné změti chlupů. Zarazil nás až strom, který se nám postavil do cesty. Ta kočka vztekle syčela a prskala, já odlétla o pár metrů dál a sotva se mi podařilo vyhrabat se na tlapky, už jsem musela uhýbat před ohnivou koulí, co mi mířila na hlavu. Naštěstí zmizela dříve, než stihla podpálit celý les.

"Jak se opovažuješ!" vřeštěla ta kočka a první kouli následovala druhá.

"Já… já nechtěla… moc se omlouvám…" zkusila jsem vykoktat omluvu, ale ona mé úsilí zcela ignorovala a dál po mně metala peprné nadávky. Skoro jsem čekala, kdy začne hořet ona sama.

"No tak! Dámy!" přerušil její běsnění sametový hlas. Za jejími zády se vynořil zlatý kocour. Blížil se k nám vycházkovým krokem s další kočkou po svém boku. Tvářil se, jakoby mu tu vše patřilo a měl nás všechny pod drápkem. První kočka, zrzka, okamžitě nechala vřeštění a láskyplně na kocoura hleděla.
"Raymonde, drahý! Sám jsi viděl, jak nehorázně mě smetla ze svahu!" Protočila jsem oči k obloze a druhá kočka se zachichotala.
"Vždyť jsem se omluvila!"
"Prosím tě! Udělala jsi to schválně, tak jakápak omluva!"

"To víš, že jo! Hrozně toužím po tom válet se tu s takovou koulí chlupů, jako jsi ty!"

"Ale no tááák," zavrněl opět ten kocour a já si všimla, že mě provrtává zkoumavým pohledem. Dělal to celou dobu? Ztuhla jsem a zamračeně mu ho oplácela. Kupodivu ho můj vražedný výraz jen pobavil. Jak já bych si teď přála odsud nenápadně zmizet. Nemám ráda společnost cizích koček. Obzvláště kocourů, co se tváří, že vám vidí až do žaludku.

Zrzka chtěla ještě něco namítat, ale rozmyslela si to a přitulila se k Raymondově druhému boku. Asi budu zvracet.

"Raději půjdu," vyhrkla jsem rychle a konečně přerušila náš oční kontakt. Překvapeně zamrkal, ale než stihl říct cokoliv dalšího, zmizela jsem v podrostu.

Proč já? Vždycky se ocitnu v takové ošemetné situaci. Jsem vážně takový nemehlo, nebo mám prostě smůlu? Ano, tím to bude. Vesmír mě nemá rád.

Dál jsem postupovala daleko opatrněji a zdálky se všem kočkám vyhýbala. Jistě, mohla bych jít prostě celou dobu neviditelná, ale byla bych dvakrát tak vyčerpaná a nejspíš bych daleko nedošla.

Strom stojí na malém kopci uprostřed obrovské Louky. Právě na ní se kočky shromažďují. Na jejím okraji jsem se vynořila po pár dnech. Poslední dobou koček v mém okolí přibývalo, ale naštěstí si mě moc nevšímaly a toho divného kocoura jsem už nepotkala.

Zastavila jsem se a hleděla na Strom, který se majestátně tyčil nad námi všemi. V tu chvíli mi něco došlo. Polil mě studený pot.

Kočky se shromažďují podle svých schopností. Oheň na jih, kde jsem právě stála, země na východ, vítr na sever a voda na západ. Ale co já? Kam patřím já? Naposledy jsem tu byla ještě jako kotě a mohla zůstat u matky. Ale teď? Ještě nikdy jsem se necítila tak sama...

další část

Práce ve fastfoodu vás změní

Můj táta do mě od mých patnácti let hučel, ať si najdu brigádu, a macecha ho v tom jen podporovala. Ale jak si má patnáctiletý člověk v dnešní době najít brigádu? Doby komunistické, kdy na vás snad čekali na každém rohu, jsou přeci už dávno pryč! A tak se ani nám s kámoškou nepodařilo najít na léto brigádu, jelikož v našem malém městě jsou jen supermarkety, které berou až od osmnácti na pokladnu.
Bylo tedy třeba hledat v širším záběru. Nakonec až v Praze, která vlastně není až tak daleko, a když máte vlak skoro zadarmo, dokonce se to i vyplatí!
Ta vhodná příležitost pro start mojí profesní kariéry se objevila celkem náhodou, když už jsem veškeré pokusy vzdala. Najednou se mi do cesty postavil ten plakát, na který jsem celý rok čekala! Plakát s nápisem "přijmeme brigádníky".
Zastavila jsem se uprostřed kroku a chvíli na něj jen zírala a nebyla si jistá, co mám dělat dál. Má touha najít si konečně brigádu, aby mi doma už dali pokoj a abych si vydělala peníze na historické kostýmy na šerm, nakonec zvítězila nad strachem z neznáma, a tak jsem započala svou nevelkou kariéru v jednom nejmenovaném fastfoodu na jednom velkém nejmenovaném nádraží!
Nenapadlo by mě, jak mě ta zkušenost změní, ale nikdy jsem svého tehdejšího rozhodnutí nelitovala.

---

Pamatuji si ten den jako včera. Asi půl hodiny jsem přecházela sem a tam podél vchodu. Mám to zkusit? Co když se totálně ztrapním? Co když se mi vysmějí a pošlou mě domů? Tep se mi zrychlil a ruce se mi třásly. Ale vždyť nemáš co ztratit! Přeci se tam už nikdy nemusíš ukázat! Byla jsem vystrašená školačka, shrbená a schoulená do sebe, vlasy rozpuštěné a shrnuté do obličeje, aby mi nebylo vidět do očí. Když jsem promluvila, zjistila jsem, že se mi třese i hlas.
Ale oni se mi nevysmáli! Naopak! Ten pán byl na mě moc hodný, když mi vše vysvětloval. Musím přiznat, že jsem ho poslouchala jen napůl. Já budu mít brigádu! Samozřejmě bylo nutné ještě vyřídit formality a všechny papíry, ale už při tom pohovoru jsem byla tak nadšená! Nevím, jestli byli totálně zoufalí z nedostatku lidí a brali každou trosku, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Dostala jsem svou šanci a nepustila ji.

Po nějakém čase obíhání doktorů přišla moje první směna. Vlasy jsem si musela sepnout do ohonu a sundat hodinky i přívěsek. Když jsem v šatně koukala do zrcadla, přišlo mi to tak nepřirozené, že jsem se sama sebe skoro lekla. Připadala jsem si tak odhaleně, že to snad víc ani nešlo. Byl to divný pocit, moc divný. Ale na druhou stranu moc osvobozující. Byl to první krok, který jsem učinila k sobě samé.

Ani nechápu proč, ale všichni se na mě usmívali. Vlastně jsem jim první den udělala ve všem chaos a nikdo nevěděl, že mám přijít, což byla taky taková trapná chvilka, ale domů mě neposlali.
První dny byly šílené. Já byla hrozně pomalá, pořádně jsem nevěděla co a jak, ale přes to mě to bavilo. Úplně mě to pohltilo, ve snech mi pípaly fritézy.
Mohla jsem využít všechnu svou nadbytečnou energii nashromážděnou za roky vysedávání u počítače a knih. Z počátku jsem měla trochu problém v komunikaci s ostatními, ale jelikož v kuchyni jeden bez druhého moc nefungujeme, jinak to nešlo. Potkala jsem tam spoustu zajímavých lidí. (A že se tam točí hodně lidí.) Snad poprvé v životě si mě někdo vážně všímal a pomáhal mi se zlepšovat v tom, co dělám - i když se jednalo o plácání hamburgerů.

Posílali mě na kasu se slovy: "hlavně se nezapomeň usmívat!" A já se usmívala. A zjistila jsem, že když se na lidi usmíváte, oni se ve většině případů taky usmějí a někdy za svou objednávku dokonce i poděkují. Párkrát jsem si od zákazníků vyslechla, že mám moc pěkný úsměv, párkrát se mě nějaký týpek (asi pod vlivem) pokoušel pozvat na kávu. Naučila jsem se lidem koukat zpříma do očí a mluvit nahlas, jelikož jinak v tom hluku nebylo slyšet vůbec nic. Zjistila jsem, že s některými je i legrace.
Ano, byli tam i negativní lidé. Jednou přišel ožralý týpek, nadával nám, vykopl nám dvířka, zničil takovou tu reklamní cedulku. Všichni jsme se ustrašeně stáhli do kouta a nevěřícně na něj civěli, dokud jsem neřekla kolegyni, ať jde pro manažera. Vypadala, že je ráda, že odtamtud může zmizet. Manažer zavolal security a obchod jel dál.

Navíc jsem měla skvělého šéfa. Ostatní o něm pořád mluví špatně, ale já mu nemám co vytknout. Byl na mě hodný a vždy mi vyšel vstříc - třeba když jsem se na tři týdny zdejchla na tábor. Vždycky se na mě usmívá, když se zastavím podívat se, jak jim to jde.

Vydržela jsem tam s nimi dva roky, pak jsem kvůli dojíždění musela odejít, neboť už se mi to časově tolik nevyplatí. Za ty dva roky jsem tam strávila spoustu času, byla jsem tam možná častěji než doma. Utíkala jsem k nim, kdykoli jsem se cítila sama, potřebovala se odreagovat, nebo chtěla jen strávit trochu času v příjemném prostředí. Pro mě to stále je příjemné prostředí. Ano, neuvěřitelně hlučné, mnohdy i smradlavé, ale příjemné.

Naučili mě tu, že mám svou cenu, že jsem na stejné úrovni jako ti lidé na druhé straně výdejního pultu. Naučili mě hledět jim zpříma do očí, nebát se vyjádřit svůj názor. Naučili mě, že se nemusím bát být sama sebou, nebo se za to dokonce stydět.
Mrzí mě, že jsem jim za to ještě nepoděkovala.

Práce ve fastfoodu není jen o plácání hamburgerů, je to zkušenost na celý život. A já jsem na tu zkušenost hrdá.