Eliza a Sauron seděli ve stínu Stromu a pozorovali shromažďující se kočky. Byl krásný den. Raymond někde naháněl nové kočky a Shimaru běhala po Louce a všechny nadšeně vítala.
"Každé Shromáždění jim to trvá déle. Ty kočky jsou snad čím dál línější!" bručel hnědý kocour.
Eliza si jen povzdechla. "Je jich stále víc a pouštějí se za kořistí dál a dál. Brzy přijde čas, kdy překročí Hraniční hory Údolí a pak jim to bude trvat ještě delší dobu. Pokud tam vůbec přežijí."
"No jo, zkrátka se přemnožily."
"Saurone!" Eliza na něj nevěřícně hleděla. Bratr jí věnoval jen nenápadný úsměv a opět se zahleděl na kočky pod nimi. Jeho pozornost upoutala malá tříbarevná kočička proplétající se mezi větrnými kočkami. Málem by si ji spletl se Shimaru, jenže kočička postrádala její neutuchající nadšení. Přikrčená, se svěšenýma ušima a ocasem, vypadala, jako kdyby chtěla být neviditelná. Párkrát se zdálo, že zmizela, ale vždy se opět objevila o nějaký kus dál. Došla skoro až ke Stromu, pak se otočila a sklesle zamířila opačným směrem. Zvláštní…
"Vždycky jsi takový nebyl," poznamenala Eliza skoro smutně. Rozhodl se její poznámku ignorovat a na nějakou chvíli mezi nimi zavládlo ticho. Jenom Strom tiše šuměl v bezvětří v marné snaze je nějak utěšit.
Když za sebou zaslechli kroky, oba se otočili. Blížil se k nim Raymond. Sám. A velice zadumaný. Raymond nikdy nebyl zadumaný, považoval to za ztrátu času.
"Co se stalo?" zeptala se věcně Eliza.
"Hm?" Raymond se pomalu vrátil do přítomnosti a střetl se s jejich šokovanými pohledy. "Ále, nic moc… Jen jsem potkal jednu divnou kočku."
"Copak? Odolala tvému šarmu?" ušklíbl se Sauron.
"Vlastně jo." Zlatý kocour zatřepal hlavou a v očích se mu opět objevily rošťácké jiskry. Věnoval druhému kocourovi zářivý úsměv. "Odolala. Ale neboj, já něco vymyslím."
"Že já se vůbec ptala," mrskla Eliza pohoršeně ocasem a zvedla se k odchodu.
"Co se všichni tváříte jak bubáci?" vpadla mezi ně najednou Shimaru opojená čirou radostí. Jako obvykle. "Je krásný den! Užívejte si ho!" Na hlavách jejích sourozenců se zhmotnily květinové věnce podobné tomu jejímu a odněkud se přihnalo hejno pestrobarevných motýlů. "Jů! Vám to tak sluší! Kdybyste se jen viděli! Elizo! Teď jsme jak dvojčata!" hihňala se a přitiskla se ke své sestře.
"Rozkošné," zabručel Sauron.
"Sluší ti to," odvětil andělsky Raymond.
"No jasně!" přitakala nadšeně Shimaru. "Není to super, že se všechny kočky zase sejdou? Bude to ÚPLNĚ skvělý! Všichni jsme taková jedna velká rodina! Jé, hele! Přicházejí další! Tak zatím!" A byla pryč.
"Já se z ní jednou zblázním," usmála se Eliza.
"To my všichni," zasmál se vládce léta a dokonce i Sauronovi zacukaly vousky.
Skryla jsem se ve stínu stromů na nejsevernějším konci Louky, kde hraničila s hustým lesem.
Vánka s mamkou jsem mezi větrnými kočkami neobjevila. Zatím. Ještě pořád přicházejí další kočky, stále je naděje, že se objeví. Ale znovu se nechystám mezi nimi procházet, jednou mi to stačilo. Celou dobu jsem na sobě cítila jejich podezřívavé pohledy. Cítí snad, co jsem zač? Poznali, že mezi ně nepatřím? Ne, nejsem paranoidní!
Zahleděla jsem se ke Stromu, kde seděli Vládci a tiše vše pozorovali. Odsud vypadají jen jako malé barevné flíčky, ale i tak mám strach. Nevím, co by se mnou udělali, kdyby zjistili, co jsem zač.
Zmizeli snad mamka s Vánkem právě proto? Tolik se za mě styděli, tolik se báli odplaty Vládců… Ne! Zapudila jsem tu myšlenku už jako tolikrát předtím. Moje rodina mě miluje…
Položila jsem hlavu na tlapky a zavřela oči. Snad mě spánek ochrání.
