Příběh Diamantového klanu - 7. část

předchozí část

Noc se pomalu plížila lesním podrostem. Tiše našlapovala na měkké polštářky mechu a očima pozorně pročesávala okolí. Zachytila nasládlý pach malého zvířátka a potěšeně se usmála. Další kořist! Dnes se jí při lovu dařilo! Ještě více se přikrčila a připravila se ke skoku. Nicnetušící myš pobíhala v trávě před ní a shromažďovala si zásoby. Ani si nestačila uvědomit blížící se nebezpečí a skončila s kočičími drápy v těle. Noc zvedla svůj úlovek a odnesla ho k velkému dubu. Odhrnula větvičky a z prohlubně v zemi vytáhla zbytek kořisti. Všechno si to srovnala do tlamičky a opatrně zamířila do tábora. Prošla kapradinovým tunelem na mýtinu a složila svůj úlovek na hromadu.

"Noc!" uslyšela za sebou známý hlas.

"Co se děje, Diamantová hvězdo?"

"Zima s Tajemným před chvílí odešli. Ale jsou jenom dva, mohla bys je dohnat a připojit se k jejich hlídce?"

"Samozřejmě," přikývla Noc a vyběhla zpátky do lesa. Začala větřit. Jejich pach byl ještě silný, museli být blízko. Vydala se po stopě, ale najednou se zastavila. Prostrčila hlavu keřem, který jí bránil ve výhledu a konečně je spatřila. Obě kočky stály naproti sobě s přitisknutými hlavičkami jedna k druhé.

"Miluji tě," zašeptala Zima se zavřenýma očima a černý kocour šťastně zavrněl: "Já tebe taky."

"Brzy se narodí naše koťátka," pokračovala bílá válečnice. Tajemný se jen usmál a něžně olíznul své družce hlavu.

S Nocí se zatočil celý svět! Tajně byla už dlouho do Tajemného zamilovaná. A i přes to, že věděla o silném poutě mezi ním a Zimou, doufala, že má alespoň nějakou šanci. Ale teď? Její naděje se zhroutily jako domeček z karet. Cítila, jak ji začínají pálit oči a jak se jí rozostřuje pohled. Klopýtla, udělala několik vrávoravých kroků dozadu, otočila se a rozeběhla se co nejrychleji pryč.

"Slyšel jsi to?" trhla sebou Zima a poplašeně se rozhlížela.

"A co?"

"Zašustění. Jakoby nás někdo sledoval!"

"Asi se ti to jen zdálo," pronesl klidným hlasem Tajemný. "Začíná se stmívat, vrátíme se do tábora."

další část