Zoufalství

Jako ve snách kráčím dlouhou chodbou a skoro nic nevnímám. Kde že to jsem? Ach, ve škole… Sleduji své nejlepší kamarádky, které jdou přede mnou. Povídají si a smějí se. Já jako bych tu nebyla. Připadám si tak osamělá. Mohla bych křičet, ale nikdo by si mě nevšiml. Nikoho nezajímám, jsem neviditelná.

Začnu zpomalovat, až úplně zastavím. Jsou to vůbec moje kamarádky? Najednou nevím, začínám pochybovat. Otočím se a vracím se zpátky. Mám vůbec nějaké přátele? Asi ne… Nikdo mi nerozumí, nikdo mě nechápe. Jsem jiná… Nikdy jsem nikam nezapadala…

Rozdrnčí se zvonek, začíná hodina. Dojdu do třídy a dosednu na své místo v první lavici. Kolem hlavy mi prosviští papírová koule. Minula mě jen o vlásek. Další mě však zasáhnou do hlavy a já slyším posměšný smích. Co tady vůbec dělám? Jsem jim jen pro legraci!

Snažím se to přemoci, ale nejde to. Do očí se mi hrnou slzy. Jsem nikdo. Úplně sama. Začínají se mi otupovat smysly a já se propadám do hlubin zoufalství. Všichni se smějí. Ano, udělala jsem jim tu radost. Slané slzy mi teď ztékají po tvářích a tiše dopadají na desku školní lavice. Chci odtud pryč! Chci si někam lehnout, stočit se do klubíčka a dát průchod emocím. Ale nemohu…