Cesta do hlubin mojí duše - moje nejupřímnější zpověď světu

Jedni tvrdí, že každý člověk je jedinečný. Z toho by se dalo odvodit, proč si spousta lidí myslí, že je nikdo nedokáže pochopit a nikdo jim nerozumí. Ale pak jsou druzí. Tvrdící, že každý člověk má na Zemi dvojníka či spřízněnou duši.

(Jistě, nejspíš to nebude tak černobílé, ale v hlavě mi teď cirkuluje spousta jiných myšlenek, než abych tu nad tím uvažovala.)

*Pozor, pravděpodobně obsahuje výlevy mojí duše, které náhodnému čtenáři nemusí připadat ani trochu zajímavé.*

Jako malá jsem se potýkala s velkým nepochopením a odmítnutím z řad svých vrstevníků. Snad proto jsem tak často unikala do svého niterního světa za svým klidem, přáteli a neomezenou svobodou duše. Tam jsem mohla být volná a nespoutaná pravidly a křivdami z vnějšího světa. Tam jsem mohla být svá.

Cítila jsem, jak vnější svět a lidé v něm trhají mou duši na cucky, jak vyvrací všechny mé představy o štěstí. Cítila jsem neutuchající bolest v srdci, které jsem tak lehkovážně světu otevřela. Tehdy jsem si řekla dost.

Odvrátila jsem se od lidí a umyslela si uchránit ty poslední zbytky citu pohřbené hluboko ve svém nitru. Odsunula jsem je do ústraní a rozhodla se ignorovat jejich pohnutky. Od té doby jsem bojovala sama se sebou. Emocionální vypětí se mi podařilo skrýt před světem za masku sarkasmu a před sebou překrýt snahou nebrat vše tak vážně.

A dařilo se. Už jsem se nehroutila vypětím. Nezkazila jsem žádnou zábavu. Už jsem tak nevyčnívala - jen jsem stále zůstávala tichá a nenápadná, částečně stále ponořená ve vlastním světě, který na mě působil uklidňujícím dojmem. K některým věcem jsem přistupovala zdánlivě lhostejně - co se milostných vztahů a podobných týče - a lidé mě viděli jako vcelku vyrovnanou osobu. Snažila jsem se razit heslo "nějak bylo, nějak bude, svět se přeci nezbortí". Ke všemu jsem se snažila přistupovat s klidem, jen občas mi nervy zkratovaly a já se hroutila v bezděčném zoufalství stále víc si uvědomujíc, že tím ničím jen samu sebe. V takových obdobích jsem byla zahořklá a nedalo se se mnou mluvit, aniž by vám to nezkazilo náladu.

Srdce jsem si obehnala pevnou zdí, nikdy jsem necítila téměř žádné výčitky a snažila se ke všem chovat stejně přátelsky. Když jsem se však ohlédla přes rameno, děsila jsem se sama sebe. Tak chladná, tak bezcitná. Takový se člověk nerodí, musí se jím stát. Já nechtěla, ale tehdy jsem měla pocit, že není na výběr.

Ano, byl jeden člověk, díky kterému mé srdce pookřálo. K němuž jsem možná nějaké hlubší city chovala. Vysmál se mi.

A když se pak ohlédnu za další "láskou", vidím jen menší pobláznění než skutečné city. Ty stále zůstávaly skryté hluboko uvnitř. Téměř dokonalá strategie, jak přežít v tomto světě. Ale s rizikem toho, že se na člověka jednou sesype všechno najednou a to ho přivede jen do záhuby. (A možná i na psychiatrii, buďme realisté.)

A pak si do mého života nakráčí člověk, který všechno změní. Podkope základy, na kterých jsem si vybudovala svůj postoj, a opět mi v hlavě rozběhne vystrnaděné myšlenky. Poprvé v životě jsem potkala někoho, kdo přemýšlí jako já. Poprvé mě někdo dokázal vyslechnout.. a snad i pochopit. Poprvé v životě mě někdo objal přesně ve chvíli, kdy jsem to potřebovala. Alespoň v ten moment jsem pocítila v duši klid.

Kdo jsem? A kým bych měla být? V hlavě mi krouží spousta myšlenek, které jsem se tak pracně snažila zazdít. Celý život jsem jen dělala, co se mi řekne. Chtěla jsem jen, aby na mě byli naši hrdí. Aby se nestyděli, až někdy prohlásí: "To je naše dcera."

Nevím, kam bych se měla životem ubírat. Je tolik různých cest, tolik možností... a čas na výběr se krátí, život jde nemilosrdně dál.

Všechno je tak nejisté. Mám strach, že se rozhodnu špatně a celý život mě to pak bude pronásledovat. Mám pocit, že svým přístupem neubližuji jen sobě, ale i mým nejbližším. A to mě trápí ze všeho nejvíc.

Proč to sem píšu? Mám pocit, že musím. Pomáhá mi to utřídit si myšlenky a dát jim nějaký tvar, což se mi často nedaří. Navíc se člověk potřebuje někomu svěřit a jediný člověk, který mě chápe, brzy na delší dobu zmizí z mého života. A komu se svěřit s myšlenkami o něm? Jemu? I když by mě docela zajímalo, jak by se tvářil...

9. 2. 2022

A od té doby jde všechno do háje. Proklínám ho za to, že zbořil moji zeď. Že mě naučil milovat a ukázal mi, jaký je to pocit být milována. Moje zeď mi chybí.

Láska v tomhle světě si klade podmínky. I když tvrdíme, že pravá láska má být bezpodmínečná, není to tak. A já jsem někde uvnitř rozbitá. Nikdy to nebude v pohodě. A oni se s tím nedokáží vyrovnat, nedokáží to přijmout. Chtějí to řešit, chtějí to změnit. Ale nemůžou. To jsem já. Se svojí temnotou a roztříštěnou duší. Se svými slzami a beznadějí. Nejsem žádné sluníčko, i když jsem se snažila jím být.

Ten se zhroutil z toho, že mi nedokáže pomoct. Ten zase přišel s logikou a začal vyšilovat.

Můžu to po nich chtít?

S mojí zdí bylo všechno fajn. Nikdo neměl zlámané srdce. Nikdo neházel ublížené pohledy.

S tímhle světem to vzdávám. Nepatřím do něj. Tak moc bych odtud chtěla odejít a už se nevrátit. Zavřít za sebou všechny dveře.

A ty mi vůbec nepomáháš, abys věděl. Když se jednou za půl roku objevíš a obejmeš mě. Uklidňuje mě to. Neptáš se, nevyšiluješ, neřešíš. Jen tu v tu chvíli jsi a dáváš mi iluzorní pocit přijetí. A další den je ještě horší. Pořád mi to jen připomíná, co nikdy nemůžu mít. Protože to po nikom ani nemůžu chtít. Už nechci ničit další lidi.

Já vás pořád všechny miluji. I když už se na mě ani nedokážete podívat. I když už mě nikdo nevítáte vřelým objetím. I když slibujete, že dáte vědět, abyste se už nikdy neozvali. Přes všechny ty prázdné řeči, lži a pomluvy. Přes všechen ignor. Stojím tu za vámi, i když už mě nevnímáte. A tříštím se.

Mé slzy jen pro mě dopadají v prach,

hledajíc nenacházím, bloudím v tmách,

zvedá se vítr, v srdce mé vnáší čas.

A z nebe padají kapky deště.

Zatímco jsme každý sám,

stále mě tíží smutek a žal.