Práce ve fastfoodu vás změní

Můj táta do mě od mých patnácti let hučel, ať si najdu brigádu, a macecha ho v tom jen podporovala. Ale jak si má patnáctiletý člověk v dnešní době najít brigádu? Doby komunistické, kdy na vás snad čekali na každém rohu, jsou přeci už dávno pryč! A tak se ani nám s kámoškou nepodařilo najít na léto brigádu, jelikož v našem malém městě jsou jen supermarkety, které berou až od osmnácti na pokladnu.
Bylo tedy třeba hledat v širším záběru. Nakonec až v Praze, která vlastně není až tak daleko, a když máte vlak skoro zadarmo, dokonce se to i vyplatí!
Ta vhodná příležitost pro start mojí profesní kariéry se objevila celkem náhodou, když už jsem veškeré pokusy vzdala. Najednou se mi do cesty postavil ten plakát, na který jsem celý rok čekala! Plakát s nápisem "přijmeme brigádníky".
Zastavila jsem se uprostřed kroku a chvíli na něj jen zírala a nebyla si jistá, co mám dělat dál. Má touha najít si konečně brigádu, aby mi doma už dali pokoj a abych si vydělala peníze na historické kostýmy na šerm, nakonec zvítězila nad strachem z neznáma, a tak jsem započala svou nevelkou kariéru v jednom nejmenovaném fastfoodu na jednom velkém nejmenovaném nádraží!
Nenapadlo by mě, jak mě ta zkušenost změní, ale nikdy jsem svého tehdejšího rozhodnutí nelitovala.

---

Pamatuji si ten den jako včera. Asi půl hodiny jsem přecházela sem a tam podél vchodu. Mám to zkusit? Co když se totálně ztrapním? Co když se mi vysmějí a pošlou mě domů? Tep se mi zrychlil a ruce se mi třásly. Ale vždyť nemáš co ztratit! Přeci se tam už nikdy nemusíš ukázat! Byla jsem vystrašená školačka, shrbená a schoulená do sebe, vlasy rozpuštěné a shrnuté do obličeje, aby mi nebylo vidět do očí. Když jsem promluvila, zjistila jsem, že se mi třese i hlas.
Ale oni se mi nevysmáli! Naopak! Ten pán byl na mě moc hodný, když mi vše vysvětloval. Musím přiznat, že jsem ho poslouchala jen napůl. Já budu mít brigádu! Samozřejmě bylo nutné ještě vyřídit formality a všechny papíry, ale už při tom pohovoru jsem byla tak nadšená! Nevím, jestli byli totálně zoufalí z nedostatku lidí a brali každou trosku, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Dostala jsem svou šanci a nepustila ji.

Po nějakém čase obíhání doktorů přišla moje první směna. Vlasy jsem si musela sepnout do ohonu a sundat hodinky i přívěsek. Když jsem v šatně koukala do zrcadla, přišlo mi to tak nepřirozené, že jsem se sama sebe skoro lekla. Připadala jsem si tak odhaleně, že to snad víc ani nešlo. Byl to divný pocit, moc divný. Ale na druhou stranu moc osvobozující. Byl to první krok, který jsem učinila k sobě samé.

Ani nechápu proč, ale všichni se na mě usmívali. Vlastně jsem jim první den udělala ve všem chaos a nikdo nevěděl, že mám přijít, což byla taky taková trapná chvilka, ale domů mě neposlali.
První dny byly šílené. Já byla hrozně pomalá, pořádně jsem nevěděla co a jak, ale přes to mě to bavilo. Úplně mě to pohltilo, ve snech mi pípaly fritézy.
Mohla jsem využít všechnu svou nadbytečnou energii nashromážděnou za roky vysedávání u počítače a knih. Z počátku jsem měla trochu problém v komunikaci s ostatními, ale jelikož v kuchyni jeden bez druhého moc nefungujeme, jinak to nešlo. Potkala jsem tam spoustu zajímavých lidí. (A že se tam točí hodně lidí.) Snad poprvé v životě si mě někdo vážně všímal a pomáhal mi se zlepšovat v tom, co dělám - i když se jednalo o plácání hamburgerů.

Posílali mě na kasu se slovy: "hlavně se nezapomeň usmívat!" A já se usmívala. A zjistila jsem, že když se na lidi usmíváte, oni se ve většině případů taky usmějí a někdy za svou objednávku dokonce i poděkují. Párkrát jsem si od zákazníků vyslechla, že mám moc pěkný úsměv, párkrát se mě nějaký týpek (asi pod vlivem) pokoušel pozvat na kávu. Naučila jsem se lidem koukat zpříma do očí a mluvit nahlas, jelikož jinak v tom hluku nebylo slyšet vůbec nic. Zjistila jsem, že s některými je i legrace.
Ano, byli tam i negativní lidé. Jednou přišel ožralý týpek, nadával nám, vykopl nám dvířka, zničil takovou tu reklamní cedulku. Všichni jsme se ustrašeně stáhli do kouta a nevěřícně na něj civěli, dokud jsem neřekla kolegyni, ať jde pro manažera. Vypadala, že je ráda, že odtamtud může zmizet. Manažer zavolal security a obchod jel dál.

Navíc jsem měla skvělého šéfa. Ostatní o něm pořád mluví špatně, ale já mu nemám co vytknout. Byl na mě hodný a vždy mi vyšel vstříc - třeba když jsem se na tři týdny zdejchla na tábor. Vždycky se na mě usmívá, když se zastavím podívat se, jak jim to jde.

Vydržela jsem tam s nimi dva roky, pak jsem kvůli dojíždění musela odejít, neboť už se mi to časově tolik nevyplatí. Za ty dva roky jsem tam strávila spoustu času, byla jsem tam možná častěji než doma. Utíkala jsem k nim, kdykoli jsem se cítila sama, potřebovala se odreagovat, nebo chtěla jen strávit trochu času v příjemném prostředí. Pro mě to stále je příjemné prostředí. Ano, neuvěřitelně hlučné, mnohdy i smradlavé, ale příjemné.

Naučili mě tu, že mám svou cenu, že jsem na stejné úrovni jako ti lidé na druhé straně výdejního pultu. Naučili mě hledět jim zpříma do očí, nebát se vyjádřit svůj názor. Naučili mě, že se nemusím bát být sama sebou, nebo se za to dokonce stydět.
Mrzí mě, že jsem jim za to ještě nepoděkovala.

Práce ve fastfoodu není jen o plácání hamburgerů, je to zkušenost na celý život. A já jsem na tu zkušenost hrdá.