Křup, křup, křup

Vyšla jsem ven a nevěřícně zírala na kraj přikrytý bílou peřinou. V Polabské nížině po sto letech napadl sníh! Nadechla jsem se svěžího chladného vzduchu a zvažovala, že si tentokrát i zapnu bundu.

Zima je krásná. Od heboučkého prašánku na zábradlí až po majestátní ticho, kdy jako by příroda zatajovala dech. Od třpytu všudypřítomné dokonalé běli po veselé křupání pod mými botami. Miluji ten zvuk, slastně si vychutnávám každé "křup" a raduji se jako malé dítě. I když mě vždycky mrzí, když naruším ten perfektně hladký povrch stopami.

A tak se pomalu brodím zasněženým lesem a lituji, že nemám s sebou foťák. Dostávám neodolatelnou chuť svalit se na zem a válet se, dokud bych nebyla celá mokrá. Brání mi jen fakt, že pod tou pěticentimetrovou vrstvičkou je důmyslně schovaná hlína, větve, kamení a kdo ví, co ještě. Tváře ošlehané ledovým větrem mě vyčítavě štípou, ale to mi nebrání si svoje dvě hodiny uloupeného času náležitě užít. Tahle chvíle je moje. Jen já a "křup, křup, křup".
Zajímalo by mě, jak hodit sněhovou kouli do vody, aby se hned nerozpadla na malé kousky a já mohla sledovat, jak pomalu taje, až se ztratí docela...

pohled k Lobkovickému zámku, 5.1.2017